Utírám si slzy a nasazuju smích.
Bublinky poletují a já ztrácím se v nich.
Stávám se bublinou,bublinou osamělou,
a má duše pomalu stává se ovdovělou.
Do svého srdce,do neznáma zírám.
Jsem pořád sama,tiše umírám.
Jsem jako slunce v měsíci leden.
Jsem motýl,který vzlétá do hlubin nebe.
Jsem křehká jako sirka,
jsem lehká jako pírka.
Nejsem namyšlená,nejsem putinka.
Jsem normální,jsem bublinka.
Vznáším se,pouštím se a padám.
A z výšky na přátele pozor dávám.
Můj život je hromada sutin.
Pouštím se a padám do hlubin.
Do hlubin nebe teď vzlétám,
a svůj život znovu opět chytám.
Můj svět už není jen sutinka.
Padám,letím je ze mě bublinka.
                          Vaše Ewisha
Přála bych si být bublinkou a tuto básničku věnuji BublinkOvé.víle Veronice....