Dnešní Hippie jsou podle mě trošku jiní než ti z šedestých let.
Předně se většinou nebouří proti určité válce, ale proti násilí celkově.
Možná jsou rozumnější a méně spontánní než skutečné, první Děti Květin.
Už víc chápou nebezpečí nechráněného sexu s neznámými partnery, daleko víc znají drogy a vědí, co můžou čekat od tří jointů denně po dobu několika měsíců, let,...
Možná ne všichni, ale většina z nich vyjadřuje návratem k Hippie spíš obecně vyžadování změny v systému celého světa. Méně násilí, lásku, mír. Vyjadřují nespokojenost se světem, jaký je.
Přejí si být svobodnější, volnější, a batikované oblečení, slova mladých lidí šedesátých let a sny, které nikdy nedosnili, jim v tom pomáhají.
Bouří se proti komerčnímu a přehnaně materiálnímu světu, který jim najednou vyrůstá před očima.
Bouří se proti terorismu, válkám, násilí.
Bouří se proti všemu co není svobodné, spontánní, co nepochází z přírody a není protknuté křehkými nitkami Lásky.
Chtějí žít v mírovém světě. A není pro ně už zas tak důležité, aby je ten svět poslouchal.
Dříve jim stačily drogy a teď - buď je stále využívají k lepší náladě, anebo je vůbec nepotřebují.
Dnešní Hippies jsou prostě šťastní lidé věřící, že pokud dnes padaly kroupy a hřmělo, zítra bude svítit slunce.
Věřící, že vše je na dobré cestě a oni svým životním stylem přispívají k všeobecnému míru a štěstí.
Lidé s květy zapletenými ve vlasech a mnohdy, samozřejmě, s jointem mezi rty.
Lidé ve volném prodyšném oblečení a prakticky víceméně nepoznamenáni komerčním světem McDonaldů a plastických operací.
Snaží se žít v souladu s přírodou a dělají všechno pro to, aby to zvládli co nejlépe.
Milují ostatní lidi, hudbu, umění, krásu a život, ať už se obejdou bez drog nebo s jejich pomocí.
Netouží dobýt svět, protože nemají vůdce, to je samo o sobě proti tomu, zač bojují.
Chtějí jen sdělit, že podle nich je toto správné.
Touží prostě říct světu: Podívejte, to si myslím já.