.ghaba.

Chytrou knihu,

hektolitry lihu.

Heřmánkový šampón,

tramtarára tampón.

Podprdu s košíčky,

prádelní kolíčky.

Červený brouk,

vurušený kouk.

Vojenský chlebník,

lodníkův deník.

Bezoblačné nebe,

a hlavně TEBE

Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten zkurvenej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

Ano, úmyslně nezačínám dopis Tvým pravým jménem, ale věř mi, že v průběhu mého vyprávění pochopíš, proč Tě tak oslovuji. Proto prosím pokračuj a nediv se tomu tolik nezvyklému začátku.
Milý princi, je tomu již pár dní, kdy se naše oči, tehdy tak upřímné a čisté, naposled viděly. Ano, párkrát jsme se sice setkali, ale nebyla jsem to já, na koho ses díval...
Těch dnů je možná tolik, že se shlukly do týdnů, měsíců, snad i let. Mnoho věcí se od té doby změnilo. Lidé se změnili. Já se změnila.Ale ty mě stále bereš za tu malou,najivní holku,která už taková, není. Změna je znatelná, a to už v tom, že moje bývalé já by nikdy nenašlo odvahu sdělit Ti to, co se dočteš o pár řádek dál. Napsat tenhle dopis mi zabere hodně času; mnoho probděných bezesných nocí, kdy nebudu moci usnout, neboť budu myslet na Tebe. Vím to, protože jsem to už mnohokrát zkoušela. Ale až teď, po tak dlouhé době, věřím, že se mi to podaří.
Když něco nového začíná, to staré končí. Právě proto Ti píšu, aby ta stará zášť, bolest a hlavně vzpomínky konečně odešly. Je to dobrá věc, že jsem se k tomu odhodlala. Díky tomu si s každým novým slovem připadám čistší a volnější.

Tak já tedy začnu:
Asi tak pětkrát denně pořád dokola vzpomínám na to kdy sem tě poprvé uviděla.Nebyla to náhoda, že jsme se tam sešli.Ale Tvoje přítomnost mi stačila, byla doslova opojná. Čím déle jsem s Tebou byla, tím víc jsem tomu nemohla uvěřit. Bylo mi s tebou krásně,ale jakmile jsi pokaždé zmizel,bylo mi smutno.Ale zvykla jsem si na to; i na ten smutek natrvalo ovládající mé srdce jsem si zvykla. Jenže právě ten smutek v Tvé přítomnosti zmizel. Už to samo o sobě bylo nádherné. Mohla jsem ti říct téměř cokoliv. Smáli jsme se.Povídali o věcech o kterých bych s nikým jiným mluvit nemohla...

Tahle vzpomínka je už nejspíš silně zidealizovaná, ale to, co při ní pociťuji, to je - nebo alespoň bylo - skutečné. Právě v té chvíli jsem si uvědomila, že je mi fajn, cítím se skvěle a šťastná. Bylo to jako najít poklad. Bohatství, které jsem díky tobě získala, mě naprosto ohromilo. Pod těžkým víkem, které se mi díky Tobě podařilo otevřít, se skrývalo všechno, co mi chybělo. Nevím, co to bylo, neboť jsem to do té doby neznala. Neumím to pojmenovat ani v tuto chvíli. Naplnilo mne to jakousi silou, která prosvítila prázdnotu, jež si ve mně vystavěl smutek. A v té chvíli se mi změnil život. Od té chvíle toužím po tom, aby se do mé duše to světlo vrátilo. Nedaří se mi ho najít. Možná se budeš ptát proč a kam odešlo tenkrát...Odešlo s tebou a už se ke mně zapomělo vrátit...
Když jsme se vrátila domů, připadala jsem si slabá. Byl to nepříjemný pocit..Zase se vrátil smutek. Cítila jsem se tak malá.Na to, jak mi s Tebou bylo příjemně.... Ta síla, kterou jsem v Tobě našla, se mnou zůstávala díky vzpomínkám. Ale ztratila se. Ne však kvůli tomu, že bych přestala vzpomínat...
Tak co? Vidíš, jak moc mě setkání s Tebou, Tvá slova a myšlenky dokázaly ovlivnit? Vím, že mi to málokdo uvěří, ale je to prostě tak.Když si zmizel z mého života a řekl si mi,že už nadále nemůžeš být jeho součástí,bylo mi smutno. Hlavně jsem se cítila sama. Stýskalo se mi po chvílích, které jsem zažila s tou silou, kterou jsem díky Tobě objevila. Kam se poděla? Nevím, kdy se vytratila, ale muselo to být někdy v době, kdy jsem přestala doufat. Jak se říká: Zoufalé časy potřebují zoufalá rozhodnutí. A zoufalství ve mne už dávno přesáhlo jakousi únosnou mez.. Jelikož jsem opravdu srab, bylo mi jasné, že dál to už nepřichází v úvahu. Nechala jsem toho. Objevila jsem totiž novou metodu, jak nechat to zlé uvnitř mne vyplynout ven. Začala jsem psát. Bylo to nádherné. Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale opravdu - bylo to nádherné, psát. Mohla jsem si vytvářet vlastní příběhy, v nichž si lidé neubližovali a měli se rádi. Byly to příběhy, kde nechyběla úcta k druhým, ochota pomoci, odvaha. Všechny byly spojeny jakousi neviditelnou tajemnou nitkou, která mi připomínala tu sílu, po níž jsem dychtila.
Pak to přišlo. Pak nastal ten zlomový okamžik, kdy se to všechno mělo změnit. ..Teď ti začnu povídat o člověku,nebo spíš o jedné dívce,možná víš,kdo ta dívka je...

Seděla na zemi a zády se opírala o plot. Bylo krásně. Slunce začínalo pomalinku příjemně hřát. Ale zatím opravdu jen jemně. Jako by se jeho paprsky opět probouzely z dob, kdy se jejich síla skrývala za bílým závojem velkých a chladných mraků. Až teď si uvědomovaly, že je jaro. Čas vstávat, čas žít. Ale přesto to bylo ráno tak trochu melancholické, tak trochu neúplné. Provázky slunečního svitu čarovaly různé a zmatené obrazce a stíny po hladině potoka, tkaly jakousi podivnou pavučinu. Ale něco tam chybělo. Snad rozum a jeho pevná ruka nad tím zmateným tancem stínů, nebo snad příze pro dokonalou práci. Bylo to, jako by se malíř teprve rozhodoval, jaké zvolí barvy pro svůj obraz. Tu se mu na plátně objevila příjemná souhra teplých barev, oranžové, červené, žluté. Jinde se odehrával souboj dvou temných studených odstínů. Ale přesto nakonec nad celým dílem zavládl řád, a s ním i mír. To se slunce právě rozhodlo rozzářit dnešní den a ukázat nám tak všechna úskalí, ale i krásy našeho světa. Jeho paprsky se nabízely, že nás zavedou úplně kamkoliv.
Ta dívka, sedící uprostřed celé té krásy probouzející se jarní přírody, si ničeho nevšímala. Její oči se upíraly na displej mobilního telefonu a četly jednu zprávu za druhou. Její prsty též stereotypně mačkaly tlačítka klávesnice a ani si neuvědomovaly, kolik báječných věcí by našly třeba jen deset centimetrů od toho proklatého tlačítka "poslat / otevřít". Jak je ta moderní komunikace zničující. Snažíme se pomocí ní spojit se světem, ale přitom se vzdalujeme. Lidé, co s námi žijí, nás vidí jen mačkat textovky nebo sedět u internetu. A my na ně nemáme čas. Vzdalujeme se jak jim, tak i těm se kterými si píšeme, protože na nich nic nepoznáme. Nevidíme jejich výraz, když čtou řádky, které jsme my ještě před sekundou sesmolili, žádné jiskřičky v očích na znamení, že je naše zpráva potěšila. O tolik přicházíme. I ta dívka, co seděla uprostřed jednoduchého, prostého světa přírody, se vzdalovala. Inu, jak řekl Martin Heidegger: "Technika překonala velké vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost."
Sedávala jsme úplně na stejném místě jako tahle holka, jen se mnou vždycky byli přátelé, ať už fyzicky nebo jen v mých myšlenkách. Moje oči byly tenkrát šťastné a svítily v nich malé jiskřičky radosti. Radosti z čeho? To jsem přece tenkrát nemohla vědět. Jen jsem se cítila skvěle, věřila jsem světu kolem sebe, nadšeně jsem očekávala každý jeho nový den. Dnes vím, co mi vnutilo ten vtíravý neodmítnutelný pocit štěstí. Byla jsem prostě doma, s lidmi, kteří mě měli rádi a které jsem milovala. Měla jsem je tak na blízku, že nemohly existovat starosti, že bych je třeba nemohla vidět, že by mi nepomohli. Cítila jsem se v bezpečí. Vždyť kdybych potřebovala pomoct, stačilo jen vyběhnout pár schodů k domu...
Kdežto tahle dívka, ačkoliv seděla na stejném místě a dokonce i vypadala jako já, byla někým jiným. Ona na nic nemyslela, jen tupě zírala do toho displeje, psala si s nějakým mladíkem a myslela si, že je to dobře - dávat se dohromady "po mobilu". Přesto byly její oči jiné, smutné nebo spíš lhostejné. Ústa, i když se usmívala, už začínala šeptat prosbu o pomoc. Ano, zatím jen šeptala, a to tak potichu, že jsem to mohla slyšet jen já, ale přece. Vlastně jako by i ty oči, co se zdály být tak lhostejné, křičely to samé. Ano, křičely, mohly si to dovolit, protože dnes už se do očí dívají jen blázni, co chtějí poznat pravdu v těch druhých. Ve skutečnosti to nebyla ústa, nebyly to ani oči, kdo tady žádal o spásu. Bylo to její srdce. Volalo na ní, ale ona ho nechtěla slyšet, tak ho prostě neslyšela. Dál civěla na mobil a nic neslyšela, ani zpěv ptáků, ani vlastní srdce. A tak bohužel ji už neslyšel nikdo volat, nikdo nepřispěchal, aby ji zachránil. Bylo to hlavně tím, že ona nechtěla slyšet sama sebe, bránila se. Mohla vyběhnout těch pár schodů, které by ji zavedly do jistoty, kde vždycky našla, co hledala. Ať už to bylo cokoliv. Třeba jen tužka a papír na kreslení, nebo snad přátelé. Vždycky tam byli a budou. Věděla, že tam jsou i v tu chvíli, ale nechtěla jejich pomoc. Namlouvala si, že ji nepotřebuje. To bylo poprvé, co se vzdálila. Jak těm lidem, tak té jistotě, tak i tomu bezpečí. Poprvé, co nevyběhla ty schody. Všechno se začalo vytrácet. A její srdce nepřestávalo volat. Tak bolestně a prosebně, jak to dokáže jen ono...
Chtěla jsem jí vytrhnout ten mobil z ruky, zahodit ho a ukázat jí všechno krásné, co může vidět kolem sebe. Otevřít jí oči. A s nimi třeba i to srdce. Jen ať vykřikne, co jej trápí, ať to sdělí celému světu. Pak už té holce nic nezabrání, aby uslyšela. A proto jsem jí chtěla ukázat všechno. Ten příjemný klid dění kolem ní, tu harmonii; a taky ten chaos uvnitř jí. Chtěla jsem, aby na chvíli přemýšlela, uvažovala, ale nešlo to. Věděla jsem, že ve svých myšlenkách není sama. Byl tam ještě někdo. Směle se tam vkradl a zatím se jen rozhlížel, co by jí vzal. Chtěla jsem ji varovat, ale nemohla jsem. Něco nás rozdělilo, teda spíš někdo...

Plakala jsem, když jsem dočetla. Slzy mne studily na obličeji. Smutně a tiše dopadaly na papír. Zapálila jsem svíčku. Dívala jsem se do jejího plamene. Věděla jsem, že teď nemohu jen tak odejít.

Slunce už začínalo pomalu zapadat za panorama blízkých hor. V tomtéž okamžiku se kolem mihl černý plášť královny Noci a ta začala pomalu rozprostírat své temné síly utichající přírodou. Právě v tu chvíli ke mně ona zářící síla pronikla ještě víc. Upoutala mě natolik, že jsem se rozhodla zjistit, co se v ní skrývá a co představuje. Přebrodila jsem mělkou říčku, jejíž voda přívětivě chladila. Stanula jsem pak uprostřed oslepující záře. Musela jsem přimhouřit oči, ale stejně to ničemu nepomohlo.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se. Pak jsem si uvědomila, jak hloupě ta otázka zněla. Přesto se pak stalo něco, co bych mohla považovat jako jakousi odpověď. Světlo, které mnou pronikalo ještě zesílilo. Pak se mi vybavily ty nejhorší vzpomínky, na než jsem se snažila zapomenout. Připadalo mi to jako rána pod pás, nic takového jsem od té čisté záře neočekávala. Před očima se mi přehrávaly všechny ty události jako nějaký němý, pomatený a hodně krutý film.
"Proč?" vyklouzla mi z úst další otázka. Tentokrát jsem zaslechla klidný melodický hlas, který ke mně donášel slova nějaké neznámé písně. Nerozuměla jsem jim, snad byla v jazyce, který jsem neznala, nebo ani žádný smysl neměla. A v tu chvíli se onen film změnil. Ke každé samostatné vzpomínce se přiřadilo něco jako vysvětlení a s ním pak i pochopení. A já jim opravdu najednou porozuměla. Uklidnilo mě to. Přesto jsem se nad tou ironií musela pousmát. A v tu chvíli jsem ucítila, jak se ze mě světlo pomalu vytrácí a rozbíhá se do okolního světa. Nezůstalo po něm však prázdno. Přetrval tam krásný pocit smíření a klidu.
Věřím? Možná... Snad... Ano, věřím. Věřím ve světlo.
Svíčka dohořívá, její plamen slábne. Světlo se vytrácí. Kam se podělo? Necítím ho. Vrať se, prosím. Tma pohlcuje vše kolem. Znovu se dobývá i do mého nitra, kde bourá onu nádhernou klenbu, kterou si tam světlo předtím vystavělo. "Prosím, vrať se," zašeptám, když oheň skutečně uhasne.

Jednoho lednového dne večer jsem procházela parkem. Pomalu se začínalo stmívat. Kráčela jsem ztichlou cestou, zahloubána do svých myšlenek.
"Celý týden se nic nestalo. Všechno se vrátilo k normálu.

Několikrát sem držela mobil v ruce,dokonce jsem měla naťukonou už i smsku,ale neodhodla jsem se ji odeslat.Moc jsem totiž potřebovala pomoct.Moc Tě neznám, nevím, jak by ses zachoval. Důvodů bylo hodně, proč jsem požádala o pomoc někoho jiného.
Ten někdo se jmenoval Lukáš. Zavolala jsem mu. Během deseti minut, které jsem bezradně probrečela, pochopil, že přijet opravdu musí. Neváhal, sedl do auta a slíbil, že za hodinu je u mě. Ale mezitím myslím na tebe...

Už zase sedím v koutě svého pokoje. Je tu nečekané ticho, prázdno. Nechápu nic z toho, co se teď děje. Nemám sílu dál přemýšlet, dál se dívat do tmy, ani dál dýchat. Připadám si jako mrtvá. Mé oči už nemají sílu ronit slzy, rty už nevidí důvod proč naříkat, srdce je mrtvé, bez citu.
Tohle bolelo. Bylo to tak strašně kruté..Nezvládala sem to sama a musela jsem o pomoc požádat odborníka...
Proč jsem musela zažít tohle? Proč jsem musela projít zkouškou ohněm, abych si pak stejně nakonec uvědomila, že stále myslím na Tebe? Žádná terapie, kterou On zkoušel, žádná nemohla vystrnadit či snad zabít ten kousek mého srdce, jež patřil Tobě. Zázrak? Prokletí?
Teď si uvědomuji, že tohle všechno na mě vlastně nezanechalo nijak výrazné následky. Pravda, mé ruce jsou posety takovými malými bílými tečkami, přesně odpovídajícími průměru cigarety. Už dlouho však nic z toho nebolí. Nevyčítám si to.

Po dlouhé době jsem se objevila ve škole a jeden z mých spolužáků mi řekl:Ty jo,Gábi. Ty buď strašně bulíš, nebo paříš, nebo hulíš. Ale prosím tě, nech toho. Vždyť máš úplně červený oči. To ti docela nesluší." Na tuhle větu nezapomenu.
Nikdy jsem vám to neřekla a asi ani nikdy neřeknu, ale mám vás ráda, kamarádi. Sami ani netušíte, jak moc jste mi pomohli. Ani Ty to netušíš. Ty jsi mi pomohl nejvíc. Díky tomu, že jsem stále doufala, že může být také něco čistého, skvělého, silného a pravdivého. Doufala jsem v to, že se třeba ještě uvidíme, že mi bude fajn. Jen to doufání a naděje stačilo. Proč jsem tak blbá? Muselo mi být jasné, že se nic takového nestane. Ale já jsem prostě stále doufala.

Šla jsem na most.Stála jsem tam,ale nebyla jsem odhodlána to ani skončit,ani odejít domů.Byla to záplava myšlenek, které potřebovaly ven. Děsily mne. I když občas zněly mírně a přívětivě. A tak plynuly minuty a minuty.Stále jsem tam stála,vystrašená. Začala se ke mně dobývat tma. Zaplavila už můj celý pohled na město a celou moji mysl. Zavřela jsem oči,ve mě byla jenom tma...

Den dopředu,než píši tento dopis se mi zdál sen:

Po břehu řeky kráčel muž. Byl hodně mladý, tak kolem sedmnácti. Zastavil se u stromu a unaveně se opřel o jeho kmen. Chvíli tam jen tak stál. Pak prudce zvedl hlavu. Udeřil do toho stromu pěstí. Znovu a znovu. Potřeboval si někde vybít zlost. Cítila jsem bolest. Já byla ten strom. Bylo to mé tělo, na něž dopadaly jeho rány. Byly jako déšť, až na to, že pálily… Všechno jednou končí. I tohle skončilo. Mladík se svalil na zem a brečel. Byl to srdcervoucí pláč, nebo spíš řev. Pak už nebylo slyšet nic. Tmavá silueta zůstala nehybně ležet na zemi. Jen nepatrně se cukala, v jakési křeči. Pak se zvedla. Postavila se na nohy tak rychle, jak by to nikdo nečekal, vzhledem k situaci. Rozeběhla se podél břehu. Ten mladík rozepjal ruce a začal se smát. Běžel a smál se. Jeho ruce roztínaly houstnoucí tmu jako bílí pavouci, kteří strašně rychle uháněli po dvou rovnoběžných kolejnicích. Každý z nich si však razil svou vlastní cestu. Skrze křoví, větve stromů v parku, stébla rákosí.. Až se zastavili. Zůstali stát nad proudící řekou. Ano, ten mladík doběhl až k jakémusi starému mostu. Stál tam a upíral zrak na řeku. Jak se vlnila, burácela, převalovala se. Udělal krok. Padal prázdnotou...
"Ááááááá..."
Sen. Byl to jen sen... Byl to jen sen?
Poplašeně otevřu oči. Kolem je tma, nic nevidím. Nahmatám lampičku na stěně a nasvítím. Jsem ve svém pokoji, doma. Všechno je v pořádku. Cítím, jak mi po čele stékají kapičky ledového potu.
Ale všude je klid. Klid. Vtom mi to dojde.. Ležela jsem potichu na zemi. Chvíli jsem váhala, než jsem po něm vztáhla ruku po mobilu.
Zmeškaných 5 hovorů.
Přijato 5 nových zpráv.
Mám je přečíst? Co když tam bude něco co mi ublíží?
Já už sem fakt v háji.

Slzy. Opravdu jsou to mé slzy? Kutálejí se mi po tvářích, dopadají do mých rozevřených dlaní. Ale nepomáhá to. Odkdy brečet nepomáhá? Ležím na zemi a řvu stejně jako ten mladík v mém snu. Svazuje mě nesnesitelná úzkost. Zhasínám světlo na stěně. Už zase je kolem tma. Ani můj křik a pláč ji nezažene. Proniká do mě. Sahám po žiletce. Bolest.. Přesto nic netrvá věčně. Rozebíhám se podél břehu. Mé bledé ruce svítí ve tmě jako pavouci. Protínají si cestu skrze tmu, křoví, větve stromů v parku. Prsty hladím stébla rákosí. Doběhnu až na ten most. Zůstanu tam chvíli stát. Upřeně se dívám na řeku. Jak je klidná. Mrká na mě, láká mě, abych se ponořila do jejích hlubin. Říká, že jedině tam budu šťastná. Lže, že jo? To přeci nemohu být já, ta osoba, co tady bezradně stojí na mostě a chce skočit. To nejsem já. Vždyť mé oči jsou jiné, a přesto vlastně stejné. Dobře, tak byly jiné. Smály se. Uměly se smát. Jak je to ironické, že zrovna v tuhle chvíli myslím na smích. Jenže smích pro mne znamenal štěstí. Kam se podělo? Kam odešlo? Odešlo s Tebou, viď?
Stále stojím a váhám. Vím, že už neskočím. Jsem prostě srab. Ale bolest nepřestává. Připadám si jako lapená v nějaké síti, která se kolem mě stahuje a ničí mne. Její nitky se mi doslova zařezávají do těla a bolí. Tak nesnesitelně bolí. Chci pryč, ale ať se snažím sebevíc, nejde to. Všechno je čím dál tím horší. Nesnáším bolest. Nesnáším sama sebe; tu bytost, která se ze mě stala. A znova žasnu. Opravdu jsem to já? Proč se to stalo? Kam se ztratilo vše, v co jsem věřila? Prostě je to pryč. Všechno je pryč. I smích v mých očí, i slzy v mých rozevřených dlaní. Už to nejsou ty kuličky smutku, které do nich před chvílí padaly. Ne. Je to krev. A nejsou to jenom kapičky.
Mé srdce. Moje srdce krvácí,ale ono vlastně nekrvací,ale hrozně bolí....
Není cesta zpátky. Už můžu jít jen dál. Chci znovu spatřit to světlo, o němž se mi už mnohokrát zdálo. Znovu chci být šťastná. Prosím… Prosím... Padám prázdnotou. Všude je klid, tma. Zase ta tma. Cožpak musí být opravdu všude? Ale není ve mně. Odplouvá s proudy mé krve pryč. Není ve mně. Je pryč. Kéž bych se tak mohla vrátit. Zpátky. Do světa bez tmy. Do světa se světlem. Do světa s Tebou.
"Prosím, pomoz mi," zašeptám. Má poslední slova. Pak už je všude naprostý klid, ticho a jakési prázdno.
Jen na mobilu dosud svítí zpráva.Jenže ten, kdo tu zprávu poslal, teď sedí na posteli a je šťastný.Vždycky jsem Litovala toho, co jsem ti řekla.
Nemělo smysl naříkat. Nebo zkoušet se s tebou spojit. Nic z toho, co mě napadlo, nemělo smysl. Cítila jsem to.Nesmála jsem se, netruchlila.Můj život byl prostě prázdný. Neboť z mého srdce právě odešla osoba, kterou miluji. Zůstala po ní právě ta prázdnota, jež nešla zaplnit.

Ptáš se tedy, kdo Ti tento dopis píše? Zajímalo by Tě, kdo jsem? Vypadám stejně jako ona, ale jsem jiná. V čem? To už snad víš, ne? Snad jsi pochopil...
Vrátila jsem se. Mnohým věcem už nevěřím, mnohých věcích se bojím. Proto jsem jiná. Cítím, že se ve mně něco zlomilo - všechny ty ideály, v něž jsem doufala. Láska. Jak zvláštní, zrádná a podmanivá věc. Má velkou moc. Až strašidelně velkou. I té se bojím. Nenávidím ji. Zničila mě a potupila. Donutila mě k hrozným myšlenkám a následně i činům. Bojím se jí a nevěřím jí.
Přesto Ti píšu. Jak pošetilé. Myslím, že bych se měla vrátit k úvodu a pokusit se objasnit Ti ono podivné oslovení. Víš, vypadá to jako pohádka. Jedna obyčejná naivní holka se šíleně zamiluje do krásného (úplně vidím, jak se při tomhle slově tváříš) mladého prince. Tajně ho obdivuje, pozoruje, sní o něm. Nikdy však nenajde odvahu, aby mu řekla, že ho má rádaNebo najde odvahu,ale pak ji to hrozně mrzí.Pokaždé když řekne,že tě miluje,hrozně ji to bolí.. A tak se nechává ukolébat představou, že jednoho dne možná (pardon SNAD)... Jednoho dne ho snad někde potká, sebere všechnu svoji odvahu a řekne mu to. Ale sama moc dobře ví, že se to nikdy nestane. Pravděpodobně se pak objeví jiný princ, který si k té nicotné holce najde cestu. Avšak v jejích očích bude vždy něco jako pouhý stín toho, který byl před ním. Vždycky bude srovnávat, kritizovat. A pak se možná na scénu přiřítí drak. Uvězní dívčinu. Je jisté, že ji čeká nemilý osud. Princové budou bojovat, aby ji zachránili. Samozřejmě se to podaří tomu prvnímu. Ano, tomu, na něhož nikdy nepřestala myslet. Bude mu vděčná, bude šťastná. A pak si uvědomí, že to, co nazývala láskou, je vlastně vděk a obdiv. Nic víc. V tu chvíli, kdy si tohle uvědomí, ji to změní. I její chování k tomu jejímu vysněnému princi se změní. Potřebuje mu všechno sdělit. Potřebuje, aby ji ten princ pochopil. Ale neví, jak mu to říct...
Právě proto teď tvořím tuhle větu, celý tento dopis. Chci, abys mě pochopil. Bojím se, že opět nastane ta chvíle, kdy se mi o Tobě bude zdát, kdy budu ještě víc zamilovaná než teď. Proto to všechno. Nemusíš porazit draka, abys získal můj obdiv. Nemusíš stát po mém boku, ani o mě nemusíš nic vědět. Přesto Ti něco dlužím. Nikdy se mi nepodaří ti to splatit. Nikdy, i kdybych se tisíckrát pokoušela. Stále jsem naivní, když věřím, že se něco změní, až si tohle všechno přečteš. Ale ano, změní – buď se už nikdy neshledáme, nebo se budeme jen tak vídat a chodit kolem sebe. Potřebuji se myšlenek na Tebe buď úplně zbavit, což by bylo nejrozumnější, nebo je naplnit. Právě v tuto chvíli si přeji, abych Tě už nikdy neviděla, nikdy na Tebe nemusela znovu stále dokola myslet. Proč? Divíš se? S Tvou osobou je totiž pevně spojeno mé srdce (to jediné po té změně zůstalo stejné, jen tak trochu čistší). Až nebezpečně to všechno připomíná lásku. Jak už jsem řekla, mám z ní strach. Nechci ji znovu potkat, natož u Tebe. Vážím si Tě. Proto se toho bojím. Víš, co je docela zábava? Moje reflexy. Jakmile totiž někde na ulici vidím kluka podobného alespoň trochu tobě, třikrát se po něm pro jistotu otočím, abych se ujistila, že to opravdu nejsi Ty. Vtipné, že?
Nechci, aby se vše opakovalo. Pokaždé, když ke mně přistoupí někdo jiný, chce mě políbit, nebo jen vzít za ruku, bojím se. Zavírám se sama do sebe a mlčím. Čekám. Stále jen čekám. Ty chvíle, kdy se ke mně vrací strach, nesnáším. A nevím, co s tím mám dělat. Nikdo mě samozřejmě nepochopí, jelikož to nikomu nepřiznám... Chci to však změnit. Doufám, že se mi to podařilo tímto dopisem. No, následky jistě zpozoruji zanedlouho.
Hodně lidí mé myšlenky odsoudí, zhrozí se jich. Mnozí mne nařknou, že nic z toho není pravda. Ano,je to každého názor.

Myšlenkou na Tebe můj dopis začíná, měl by jí i končit. Doufám tedy, že jsi pochopil, o co mi šlo. Doufám, že Tvoje odezva bude taková, jakou si přeji. Ach ne, já se asi zbláznila!
Přeji si, aby ses ozval a byl se mnou. Nemohu si pomoct, přiznávám se - miluji lásku, potřebuji ji. Přeber si to, jak uznáš za vhodné.
Můj milý princi... na bílém koni... podívej - stojí před tebou jen malá najivní holka...

Sedíš a ztěžka oddechuješ, smutná princezno, tohle si nezasloužíš, pomohla bych ti, ale jsem svázaná tolika city, že se nemohu ani pohnout.

Vzpomínáš na to, jak jsi jednou byla šťastná a víš, že už to nikdy nebude dobrý a až ti někdo připomene tu chvíli, budeš si rvát vlasy a ty před probuzením prosíš sama sebe, ať už to skončí i když ty tomu nemůžeš zabránit.

Víš, že nemůžeš zavřít oči, protože sny o něm se ti zdají a když je máš otevřené, tvé oči se snaží vyplavit všechnu bolest, všechny vzpomínky...
Z tvých slziček by mohlo být slaný moře a i přes to bolest zůstává a co víc, ani těch blbejch vzpomínek, o kterých se furt snažíš psát básně, se nezbavíš, a ty už jsi tak zoufalá, že už jen sedíš a smutně oddechuješ... jednou ale bude líp, zase se na tvé tváři objeví náznak úsměvu, srdce se zachvěje štěstím, a tvé tělo pozná pocit bezpečí...chce to jen čas...

Jsem asi jenom stín, co se po ulici plíží,

A tak si všichni myslí, že mi neublíží,

Že stín nemá cit a je vždy tam, kde má být.

Když něco potřebují,

Tak možná mi pohlédnou do tváře,

Pak zmizím a oni se smějí,

Ta tam je všechna má záře...

Nevěřím už na zázraky,

I když o nich denně sním,

Tak jako po obloze plují mraky,

Sen vždycky zmizí, to dobře vím.

Proč svět se stále mění,

Proč mě láká něžné snění,

Proč nemám ráda hádky

A proč píšu tyto řádky?

V davu lidí opuštěna všemi,

Snad návštěvnice z jiných věků,

Mé slané slzy z častých breků,

Pak zvolna mizí v zemi,

Tak jako má bolest co do srdce se hloubí,

Níž a níž až na dno samé,

Stejně jako nářky plané,

Co s mým osudem se snoubí.

Já věčná samotářka dnešní doby,

S hlavou v oblacích a srdcem zajatým,

Den co den vyhlížím ty schody,

Po kterých sejdu a budu s ním...