Každý z nás má zajisté nějaké zážitky z práce, nebo povídání o práci, Něco z toho mohou být opravdové perly. Snad Vás něčím zaujmou i ty moje.
19.Duben 2010,02:22

kaf3

V době, kdy jsem ještě netušila, že příjdu na svět pracovala moje mamka jako řidička sanitního vozu. V té době ještě netušila ani ona, že je vážně nemocná a já budu jednou pro ní vymodlené dítě.Ale o tom tento příběh není, takže se vrátím do sanitky.
Mamka znala po Praze všechny policisty, díky případům, ke kterám jezdila a tak se s nima občas i dala do řeči. Jednou jí jeden z nich zastavil, aby si popovídal:
“Ahoj Evo, kam jedeš? Máš toho dnes hodně?”
“Ani ne, ale měla jsem pestrou noc, už se těším do postele.” odpověděla docela unaveným hlasem, ale snažila se být jako vždy usměvavá a příjemná.
Po chvíli hovoru se policista zadíval na palubní desku a vyhrkl:
“No teda, Evo, že se nestydíš, ty tady máš čokoládu a ani mi nenabídneš?”
Mamka se rozesmála: “Neblázni, to jenom jako čokoláda vypadá a chutná, ale je to projímadlo, to bys mě asi pěkně proklínal, jeden čtvereček a máš co dělat doběhnout.”
Na to následovala okamžitá reakce:
“Opravdu, no to je skvělé. Nemohla bys mi jí dát, koupím jí od tebe. Na stanici máme jednoho, co nám vždy vše sežere a je mu jedno, že máme potom celou službu hladovou. Narafičím to na něj.”
Mamka se neda dloho přemlouvat a údajnou čokoládu mu dala. Když se potkali znovu asi po 14 dnech, pozval mamku na oběd se slovy:
“Pojď na oběd, zvu Tě za všechny kluky na stanici. Ten zmetek jí fakt sněd a celou. Týden jsme ho neviděli v práci, prý snědl něco zkaženého. od té doby nám už jídlo nebere, ikdyž mu ho necháme pod nosem.

Přátelé, pozor na čokoládku! Ne, nebojte se, dnes už se nevyrábí, to by musel mít někdo hodně staré zásoby. :)

 
kategorie: z práce
vložil: 1Ivetta
Permalink ¤ 1 komentářů
12.Listopad 2009,20:50





Z černobílé barevná
 
kategorie: z práce
vložil: 1Ivetta
Permalink ¤ 1 komentářů
01.Listopad 2009,18:34

Před pár lety jsem jela se svým šéfem jako druhý řidič do Itálie, cestou jsme se museli zastavit v Krumlově. Vyjížděli sme ráno ve 4 hodiny, teda měli jsme vyjet, ale šéf měl dost času a tak se vyjíždělo až po páté. Na místě jsme měli být ve 12 hodin, ale protože nás čekalo ještě hledání růžového kostela, dorazili jsme až v 15:00. Náměstí bylo plné lidí, kteří čekali jen na nás. Šéf si z toho nic nedělal, ovšem starosti měl. Nedokázal se smířit, že mi tuto cestu musel zaplatit v €, proto se snažil, abych peníze v Itálii alespoň celé utratila a nic mi z toho nezbylo. Vytáhl měna večeři za 20 €, což jsem odmítla a tak jsem ho zblbla, že mi jí skoro celou zaplatil. Potom mě ukecával na hotel, ale to jsem odmítla, neboť je všeobecně známo, že nedá žádné ženské pokoj i přes svůj důchodový věk. Sedli jsme tedy do MERCEDESU VITO a vyrazili k benzínce natankovat. Asi po 2 km, co jsme od benzínky odjeli začal motor jakoby dřít. Šéf prohlásil, že se uvolnil nějaký plech, ale mě to bylo jasné. Zeptala jsem se: "Nenatankoval si náhodou místo nafty benzín?"

 Nevěděl si s tím rady, ještě, že díky své lakotě natankoval jen půl nádrže, vzala jsem si kanistr a jezdila stopem k benzínce pro naftu, aby se to v nádrži trochu promíchalo. Bylo však nutné najít někoho, kdo by nás roztáhl. Povedlo se nám odchytit němce s nákladním autem, který nám ochotně pomohl. Na 20m nám auto chytlo. Radovala jsem se, že se snad do rána dostaneme domů. Bylo však nutné dojet k první benzínce a dotankovat ještě naftu, aby se motor nezničil. Říkám proto šéfovi: "Ne abys u benzínky chcípnul auto, nechytlo by znovu, to budeme raději dolévat naftu z kanistru." Neposlechl, dojel ke stojanu a otočil klíčkem.  Po natankování už auto opět nešlo nastartovat. V Itálii se však nedá najít nikdo na roztažení, každý má tuning a drahá auta, ani místní policie nám nechtěla pomoci. Až po půlnoci se mi povedlo přemluvit nějakého muže s Jeepem. Hodinu řídil šéf, potom mě zase lákal do hotelu, že už usíná. Vzala jsem řízení já a šéf spal vedle na sedačce. V půl třetí jsem projela jedním z Alpských tunélů a vlítla rovnou do sněhové vánice, šéf se vzbudil a začal mi děsně kecat do řízení, když viděl tu sněhovou pohromu. Musela jsem mu vynadat, protože jízdu v zimě zvládám. Po chvíli jsem začala pociťovat únavu i já a bylo docela náročné dojet k další benzínce. Šéf to vzal potom ještě na 40 minut. Nakonec jsme museli zastavit a chrupnout si v tom mrazu 2 hodiny v autě., to by nás ovšem telefonem nesměla stále budit sekretářka a Italský konzulát. Naděje, že mezi tím ustane vánice sepo probuzení rychle rozplynula. Bylo to ještě horší.

Vánice a silný vítr nás doprovázel až do Prahy, cestou jsme míjeli kamióny ve škarpách, nabouraná auta, prostě jízda strašidelným krajem.

Do Prahy jsme dorazili až v 15:00 hodin v pátek, šéf chtěl, abych byla ještě do 17:00 v práci, ale to měl smůlu, čekalo mě ještě 42 km jízdy domů. Těšila jsem se do postele, jako malé děcko. To mě brzy přešlo, manžel mě nahnal ještě nakupovat, což bylo dalších 18 km jízdy, jsem totiž jediná, kdo má v rodině řidičský průkaz. Mažel mě chtěl potěšit dárkem, koupil mi digitální foťák, to už jsem neměla ani sílu se z něj radovat. Doma všichni čekali na mé zážitky z cesty a tak čas na spaní zase někam vymizel. V sobotu měla dcera vánoční vystoupení, ráno jsem musela ještě na poštu a tak čas na spaní byl až v neděli.

 

Není nad to mít uznalého šéfa a rodinu, která má pochopení! Ještě, že je ironie, jinak by se slova těžko hledala.

 
kategorie: z práce
vložil: 1Ivetta
Permalink ¤ 0 komentářů
17:04

Trhač


Ozvalajsem se na inzerát, který sliboval při mé dobré pracovní snaze až 1500,- Kč denně. V telefonu mě v podstatě okamžitě odmítli informovat ojakou práci jde. Dokonce i zaměření bylo zamítnutu, zda jde o obchodní,či technické věci s tím, že se musím dostavit na výběrové řízení. Vzásadě na tyto inzeráty nereaguji, neboť už i nabízené částky jsoupodezřele vysoké, ale na druhou stranu, proč to někdy nevyzkoušet?Dostavila jsem se na pohovor, který mě neuspokojil. Dokonce ho považujiza zcela zbytečný. Vypadalo to následovně:
"Dobrýden, posaďte se u nás, teď Vám povím něco o naší firmě. Jsme firma,která je přímí dovozce drogistického zboží, naše nabídka obsahuje zatím6 koncentrovaných výrobků, kterou budeme nadále rozšiřovat."
Pracovalajsem 3 měsíce jako dealera dětského oblečení, kde byla slibovanáměsíční částka až 30 000,- Kč. Přesto, že jsem prodala dost zboží aměla jsem i pocit, že mi to šlo, v závěru jsem zjistila, že můj čistýpříjem činil 3 412,- Kč, věděla jsem proto, na co se mám zeptat. Na mouotázku byla velice stručná odpověď: "Přijďte v pondělí ráno v 8:30 a ovšem se přesvědčíte na vlastní oči. Uvidíte, že budete spokojená,hlavně přijďte elegantně oblečená, což, jak vidím Vám nedělá problém,zatím se mějte hezky a v pondělí Vás očekáváme."
Taktoproběhl dvouminutový rozhovor. Bylo mi líto i benzínu, který jsemprojela, protože domluvit další schůzku v tomto případě bylo možné i potelefonu. Byla jsem znechucená a otrávená, přesto jsem se rozhodnla, žetam v pondělí pojedu, aby manželovi ukázala, že jsem pro to udělala všea také jsem byla zvědavá na to, v čem dělá tato firma takové tajnosti.V pondělí ráno jsem vstoupila opět do stejné kanceláře, kde mě posadilia snad áx se tam někdo mihnul se slovy: "Ještě vydržte!"
Sedětjsem skutečně vydržela, poté přišel muž, kterému mě předali s tím, žese ho mohu ptát na všechno, co chci vědět, že mi vše vysvětlí a popracovní době se sejdeme a uděláme konečné oboustranné rozhodnutí. Mužneodpovídal takové eleganci, kterou jsem si představovala, když měpřivedl ke staré škodovce, která vypadala, jako by byla ukradená navrakovišti dostala jsem docela strach si k němu sednout. Musela jsemuklidnit svou nedůvěru, abych byla schopná s tím chlapem odjetprorezlým autem, které určitě nevědělo, co je to technická kontrola. Poněkolika kilometrech jsem majitele vozu upozornila, že mu celou dobusvítí kontrolka na benzín. Uklidnil mě, že ráno natankoval za 200,- Kča hned se chlubil, že on si vydělá 2000,- Kč denně. Poté mě pozval kbenzínce na kafe, že si ho ráno nestihl dát. Zastavil mimo stojany,vylezl z auta a řekl:
"Koupítemi kávu, já teď nemám ani korunu, až vydělám, tak Vám to vrátím, jé avy kouříte, tak to bych Vás mohl poprosit o koupení cigaret."
Bylajsem v šoku, muž, který údajně vydělává tolik peněz, nemá na benzín, nacigarety a dokonce ani 10 korun na kávu z automatu. Už toho na mě bylonějak moc a proklínala jsem rána, kdy jsem k němu sedla. Mé auto bylozaparkované daleko, na to, abych odjela. Vše bylo tak šíleně negativní.Půjčenou částku mi skutečně odpoledne vrátil z prodaného zboží, kdy semu celkem povedlo skutečně utržit přes 2000,- Kč a to jen díky tomu, žesi v distribuci učebnic nabrali velká balení jaru na nádobí apod. Jsemvšímavá a tak jsem zjistila, že jde o Polský výrobek, který v Polskuvyjde na 60,- Kč, 20,- Kč si přirazí firma a dealer ho lidem prodá za199,- Kč. Ostatní zboží nabízel s přirážkou 400%. V Úvalech nabízelzboží ženám v JZD, ty s ním však pěkně zametli, že už jeho zboží majívyzkoušené a je na nic. Za ty peníze se jim ani nedivím. Sotva jsmevyjeli z Úval začala mu stoupat teplota v motoru. Nevěděl si s tím radya tak jsem mu pomohla auto odtlačit ze silnice a šla jsem sehnat voduna dolití. Vše se podařilo a já se těšila, že už pojedeme na základnu,kde si sednu do svého auta a popádím pro dceru do školy. Najednoukoukám a jedeme jinam
"Potřebuji rychle do Řep, něco tam ještě musím vyřídit."
Myslelajsem si, že tam má něco ještě dodat, najednou z něj vypadlo, že tambydlí a musí si tam zařídit něco osobního. Potřebovala jsem jet prodceru, nikdo mě neupozornil, že zde budu až do pozdního odpoledne.Dovezl mě do Řep s tím, že musím vystoupit z auta a hodinku tam na nějpočkat. Jde si něco vyřídit s manželkou. Upozornila jsem ho na to, žemě mohl vyhodit v Kyjích, že bych jela domů a né mě tahat řešitsoukromé věci, že jsem nezaměstnaná a nebudu na něj čekat někde vhospodě.
Nedobrovolnějsem tak odcestovala přes Prahu do Řep. Hodinové čekání ve šňůře naBarrandovském mostě už mě nemohla zaskočit. K jeho domu jsme dojeli užza tmy, zůstala jsem v autě a čekala tam na něj 40 minut. Musela jsemvše zavolat manželovi, aby neměl strach. Konečně se zase dealer vrátilk autu a já zajásala, že snad stihnu doma děti, než půjdou spát. Tojsem ještě netušila, že mě čeká pendlování po zastavárnách, kam sesnažil tento děsný muž vnutit zlatý řetízek na jeden týden. Dostal zaněj 500,- Kč, teprve potom mě odvezl do Malešic k autu. V závěru jsemse dozvěděla, že musím mít ŽL, který nemám a jezdit výhradně svýmautem. K tomu jsem si přičetla to, že i podle dealera není každý dentak úspěšný, jako byl dnešní, čemuž věřím, protože nebýt té knižnídistribuce, tak si vydělal maximálně 500,- Kč, projetý benzín +amortizace auta, silniční daň, zdravotní a sociální + daň na konci rokua byla bych ráda, pokud bych měla životní minimum.
Když jsem uviděla své auto, tak jsem se snad ani nerozloučila a nedočkavě jsem pádila domů.
Upřímnou soustrast tomu, kdo zažil něco podobného.
 
kategorie: z práce
vložil: 1Ivetta
Permalink ¤ 0 komentářů