Psalo se datum 2. září 2006 a já jsem seděla v autobuse Ostrava – Frýdek Místek. Když jsem dorazila na místo určení, přivítalo mě Lucčino: „Čuuus vole!“. S Luckou přišli na nádraží i malý Peťa, Michal a Martina. Smích. Zašli jsme koupit cigarety a vydali se do parku směr kulturní zařízení Sokolík. Mí společníci už měli označeny ruce červenými kontrolními páskami svědčícími o zaplacení, takže muž u vchodu přehlédl, že já žádnou pásku nemám. Zaradovala jsem se: „Paráda, ušetřila jsem dvě kila, co s tím? Děcka, pojďme kupit flašu.“. Lucka odešla někam do večerky a dotáhla flašku Ferneta. Už nevím, jestli to byla půllitrovka nebo litrovka. V Sokolíku už dávno naplno vypukl jednodenní festival Xichty Open Air. Sedli jsme si na mikiny na betonový plácek pod podium a já jsem otevřela flašku. Michal mi koupil pivo, a tak jsme se už po chvíli všichni dobře bavili. Potloukali jsme se po areálu a byli spokojení. Krásní lidé, krásná hudba, dobré pití, sranda. Zdání dokonalého dne. Dopila jsem flašku a sedla si pod podium na beton. Mí kamarádi se tak nějak rozprchli kolem. Zůstala jsem s Luckou. Šli jsme na záchod a po cestě jsme potkali Gebisa. Lucčina bývalého přítele. Já jsem šla na záchod. Ti dva si venku povídali a pak odešli na pivo. Zůstala jsem sama. Byla jsem ve veselé náladě z toho co jsem již vypila, a tak jsem si řekla: „No co, najdu si někoho jiného s kým se pobavím.“. Šla jsem si zase sednout pod podium. Sledovala jsem okolí a bylo mi fajn. Najednou se u mě zastavily čísi nohy. Vzhlédla jsem a uviděla rozčepýřené háro nějakého „mladíka“. „Ahoj, hele nemáš cigáro?“ zeptal se. „Jo, jasně,“ podala jsem mu krabičku, ať si vezme a vstala jsem. „Dík. Hele já jsem Martin.“ Začal. Nebránila jsem se konverzaci s cizím člověkem a představila jsem se také. Průběžně ze mě vytáhl tolik informací (ne osobních) o mě, že jsem sama nechápala, proč mu vykládám o svém životě. Přitom já jsem o něm věděla jen, že je z Brna a je mu 22 let… Jeho hlas byl tak uklidňující, příjemný, podmanivý, začala jsem mu věřit. Dokázal si mě přizpůsobit tak, jak on potřeboval. „Jdeme na pivo!“ rozhodl. Poslechla jsem jako ve snách, jako pejsek, jako člověk ovlivněný někým druhým. Došli jsme k stánku při vchodu do areálu. Nikdo tam nebyl, jen ten chlapík, který čepoval pivo. „2x!“ poručil Martin a za pár chvil jsem v ruce držela kelímek s napěněným pivem. „Pojď, jdeme se projít!“. Poslechla jsem. Chytil mě za ruku a táhl mě pryč. Pryč od lidí. Hlavou mi proběhla otázka: „Proč s ním jdeš? Vždyť nechceš..“ …
Nikde nikdo nebyl… Začaly se mi opakovat myšlenky, že tohle není dobré, ať uteču. Chtěla jsem. Držel mě však pevně. Za zápěstí… Sešli jsme z chodníku. Táhl mě mezi křoví. Začala jsem mu to vymlouvat a pak i křičet. Nikde nikdo, jen z dálky se ozval zvuk zvracení a opilecké pokřikování. „Jsem v prdeli“ pomyslela jsem si… To už mě ten člověk počal líbat. Nejdříve na ústa, pak na krk. Najednou jsem na své šíji ucítila hroznou bolest a jeho zuby. „Au, to bolí! Co to děláš?“ vykřikla jsem. „Mlč. Pojď, pojď se mnou! Chci tě!“ odpověděl. Jeho hlas zněl teď tvrdě, surově. Jeho oči potemněly a zablýsklo se v nich cosi zlého. Povalil mě na zem. „Já nechci! Nech mě!“ volala jsem. „Chci tě! No tak pojď!“ „Ne! Já tebe ne, pusť mě!“ . Jednou rukou chytil obě dvě moje nad mou hlavou. Druhou rukou mi vyhrnul sukni. Shodil svůj pásek a rozepl si kalhoty. „Pojď!“ . Cítila jsem, jak mi roztrhl kalhotky. „Ne!“ začala jsem volat, ale hlas mi začal vypovídat službu. Vzlyk. A pak … Cítila jsem ho … Projela mnou velká bolest. „Už je pozdě“ honilo se mi hlavou. Ten muž ukájel své choutky na mém bezbranném těle. „Pomoc“ zašeptala jsem. Kousl mě. A pak uhodil. A pak znovu. „Au!“ vzlykala jsem. Konečně se postavil a zapl kalhoty. Začal si navlíkat pásek. Až teď jsem si všimla, že vedle pouzdra na telefon a kapsičky na doklady visí kožené nebo koženkové hnědé pouzdro… Potvrdil mi mou obavu. Sáhl po pouzdru. Vytáhl obrovský nůž. No, nevím jak byl velký, v tu chvíli mi připadalo, že je to nějaká obrovská dýka. Začal si ji otáčet v ruce a hrál si s sní se světlem. Ať dobře vidím, jak se leskne. „Koukej kuřátko, tuhle jsem kdysi dostal… ostrá je…“ s těmito slovy se řízl malinko do ruky. Na tom místě okamžitě vyskočila slzička krve a stékala mu po ruce. „Budeš rozumná, že? Sama jsi to chtěla. Teď se vrátíme. Nebudeme o tom mluvit, ano? Chci být s tebou. Bude to v pořádku, jen neblbni.“ … Opět mi blýskl čepelí dýky do očí. Přikývla jsem. Vstala ze země, zpravila sukni, utřela slzy. „Pojď.“ Vzal mě za ruku a šli jsme mezi lidi. Byla jsem jak omámená, vše mě bolelo. Ale hlavně jakási vnitřní bolest. Měla jsem pocit, že každý na mě pozoruje to, co se stalo… Smáli se. Všichni se smáli. A já jsem se pak musela smát taky. Navenek smích, uvnitř bolest a slzy. Ubohé divadlo, které jsem musela hrát, pod pohrůžkou smrti. Najednou vedle mě stála Lucka. „Kuře hój! Co to tu máš za synka?“ „Toš víš jak…“ křečovitý úsměv. „To je Martin.“ „Aha, čus já jsem Lucka.“ „Ahoj, tak vy jste obě kuřátka, jo?“ Začal se na Lucku dívat. Projelo mi hlavou, že to rozhodně ne. Odtáhla jsem ho od ní pryč. Měla jsem strach. Strach o ni. To radši já, znova a opět, než kterákoliv jiná holka… Nevím jak dlouho jsem s ním byla. Konečně vysvobození. „Musím na autobus, pojď se mnou!“. Pokorně jsem kývla a šli jsme. Na nádraží si opět začal rozepínat kalhoty. Přitlačil mě na stěnu. „Ne!“ rozlehlo se tichým, liduprázdným nádražím. V tu chvíli přijel autobus a já začala brečet. Snad radostí, štěstím, nevím. Rychle se zapnul, naposledy mě kousnul a nastoupil do autobusu Student agency s cedulkou u řidiče : Brno. Zazvonil mi telefon. Lucka. „Kde jsi, vole?“ „Na autobusáku. Přijď!“ . Za chvíli jsem ji už viděla. Šli jsme k nim, spala jsem tam. Přišli jsme zhruba ve 4 nebo o půl páté ráno. Už si nepamatuju. Nemohla jsem usnout. Pak se mi to přece jen povedlo. Za pár chvil zvonil budík. Musela jsem být na oběd doma. Vstala jsem a odešla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a z mého nitra se vydral jen tichý zvuk. Můj krk vypadal… hrozně. Tohle nebyly cucfleky, ale tmavé krvavé podlitiny. Na několika místech, jež jsem zakryla vlasy, byly vidět i otisky zubů. Sundala jsem ze své tašky šátek a ovázala si jím krk. Vrátila se do pokoje, oblékla se. Posnídali jsme a Lucka mě šla odprovodit na nádraží. Snažila jsem se, ať na mě není nic poznat. A nejspíš se mi to povedlo. Rozloučily jsme se a domluvily jsme se na neděli – nastupovala na intr. Jela jsem do Ostravy. Řidič nestál nikde. Až na ÚANu. No co. Zavolala jsem taťkovi, jestli by pro mě nepřijel. Ano, ale k Dřevoprodeji. Sedla jsem do tramvaje a s myšlenkama mimo jsem dojela k Dřevoprodeji. Nasedla jsem do auta. „Ahoj, co ti je?“ poznal okamžitě, že tady něco není, jak by být mělo. „Nic. Je mi blbě. Bolí mě hlava a v krku,“ zasípala jsem a doufala, že to znělo věrohodně. Asi ano, už se neptal. Doma jsem si nejdříve ze všeho napustila vanu, sedla jsem si do ní a začala se mýt. Drhnout. Všude. S jediným cílem. Smýt ho ze sebe. Smýt ze sebe tu nečistotu, kterou jsem cítila. Těžko ten pocit popsat někomu, kdo nezažil. Pozorovala jsem své tělo. Všude, kam jsem pohlédla, shledala jsem modrý flek. Modřiny a modřiny. Opět jsem začala brečet. Vylezla jsem z vany a i když bylo vedro, oblékla jsem si dlouhé kalhoty a rolák. U oběda jsem tvrdila, že je mi špatně, zima a šla jsem si lehnout. Vzbudila jsem se odpoledne celá zpocená. Zdálo se mi o něm. Pořád jsem viděla ty jeho oči. Lesknoucí se, zlé oči. Šla jsem zvracet… Pak jsem si sbalila věci na intr a šla si zase lehnout. V neděli mě naši odvezli do Rožnova. Už jsem nemohla vydržet. Bylo mi horko. Na pokoji jsem si sundala šátek a na krvavé fleky nanesla velkou vrstvu make-upu. Modlila jsem se za to, aby už zmizely. Hlavně, aby byly pryč do víkendu! Naši by mě přece zabili!
Přišlo 23. září 2006, v klubu Maxim v Ostravě – Martinově se konal koncert kapely Acrobystia. Šla jsem tam s Gabkou s myšlenkou, že oslavím narozeniny. Vše se vyvíjelo dobře. Acrobystia se skládá z mých kamarádů, věnovali mi dokonce i narozeninový song. Dobrá nálada, pilo se, tančilo… A v tom mě oslovil nějaký kluk: „Ahoj, nemáš cigáro?“… Zatmělo se mi před očima. Sedla jsem si. Hoch si vzal cigaretu a odešel. Nějaký obyčejný kluk. Ale ta věta ve mně vyvolala nával pocitů a chtělo se mi brečet. „Pojď, Gábi“ vedla jsem ji k baru na panáka. Druhý, třetí,… Záblesk. Dvě červené postavy. Záblesk, probuzení… Vedle mě z jedné strany ležel chlapec s vážným otřesem mozku. Srazili se hlavami na fotbalovém zápase. Z druhé strany zpoza závěsu se ozývalo hrozné vzdychání. Nějaký muž, havárie na motorce… Na prsou jsem měla sondy na srdce, kapačky na ruce, celá propletená v hadičkách. Byla jsem v nemocnici v Ostravě – Fifejdách. Zachvátil mě šílený pocit. Proboha!! Pohla jsem se. „Au, au!!“ zařvala jsem. Nohou mi projela ostrá bolest a při výkřiku jsem pocítila i bolest na rtu. Něco mi steklo do úst. Krev. Můj horní ret byl, dle hmatu, úplně rozseknutý. Odkryla jsem přikrývku. Moje koleno bylo jeden velký krvavý strup. Přišla sestra. Okamžitá otázka: „Prosím vás, ví o mě naši?“ „Ano, neboj. Pojď se mnou.“ Posadila jsem se na posteli. Bolest. Zavolala druhou sestru. Odvedly mě do sprchy a na záchod. Styděla jsem se. Za sebe, za to, že mám další problém. Problém kvůli Martinovi. Tohle jsem přehnala. Ale chtěla jsem alespoň na chvíli zapomenout. Nebylo to správné řešení, ale bohužel, stalo se. Pomyslela jsem na to, že bych se radši už neprobrala. Hanba! Ležela jsem na posteli a přemýšlela… Ti lidé kolem mě tam byli z toho důvodu, že se věnovali svému zájmu. Já jsem tam byla kvůli své blbosti. Moc mě to mrzelo. Nejradši bych se propadla hanbou… K mým nohám dopadla taška s mýdlem, ručníkem kartáčkem na zuby a papučemi. Taťka. Pohled vraha. „Cos to udělala??! Víš jaký jsme s mamkou měli strach?“… Nebyla jsem schopna nic odpovědět. Začala jsem brečet. Taťka u mě chvilku seděl, jenže na JIP jsou návštěvy krátké. Ten den večer mě převezli na dětské oddělení. Druhý den si pro mě taťka přijel. Neměl auto, protože bylo v servisu, a tak přijel tramvají. Šli jsme na Motolu a pak na tramvaj domů. Všichni na mě koukali. Rozcuchaná, kulhající holka. Bledá s kontrastně červeným rozseknutým rtem. Pichlavé pohledy všech kolem. Cítila jsem se hrozně. Měla jsem pocit, že o mě všichni všechno ví. Stud! Hanba! Jsem „nečistá“! točila se mi hlava… Najednou jsme byli doma. Lehla jsem si a přišla mamka. Brečela. Bodalo mě, když jsem věděla, že kvůli mně… Zklamala jsem své rodiče… A to mě bolelo…
Za 14 dní přišel dopis. Obálka – Policie České republiky, předvolání na okresní oddělení v Porubě. Další nával slz. Zmatek, strach… Jediný, kdo byl ochoten se mnou do té Poruby jet, byl Kepo. Kamarád na věčnost. Vše proběhlo sice dobře, ale stejně jsem z odtamtud odjížděla s pocitem, že to ještě nekončí. A měla jsem pravdu. Další předvolání. Tentokráte na obecní úřad v Hrabové. Nápor na psychiku. Nezvládala jsem to. Musela jsem se vykecat… Kamarádka. Vše vyslechla… Za pár dní potom mi přišla SMS. Martin. „Kuřátko 4. prosince se na tebe přijedu podívat do Rožnova.“… Děs! Panika! Strach! Hrůza! Co mám dělat? Proboha! Ne! Už ne! Proč jsem o tom mluvila?! Proč jsem to někomu říkala? Proč? Shodou okolností 4. prosince, v pondělí, byla ona kárná komise na obecním úřadě Hrabová. Naši jeli se mnou. Po skončení této komise jsem byla nervově úplně vyčerpaná, mimo. Nechtěla jsem vůbec do Rožnova jet. Naši mě hodili na autobus k Dřevoprodeji. Měla jsem nutkání u Benziny vystoupit a jít k někomu přespat. A jet ráno. Měla jsem to udělat. Ale neudělala. Jela jsem až do Rožnova. Odpoledne přišla SMS. Martin. Že je u Řecké restaurace, ať přijdu. Nechtěla jsem. Napsal, že si mě stejně najde. Byla jsem rozhozená z té komise a z událostí poslední doby. Taky jsem z něj měla strach. Věděla jsem jakou měl sílu, šla jsem mu naproti smířena se svým osudem. Neměla jsem o tom, mluvit, mluvila. Bylo mi jasné, že následuje trest. V tu chvíli jsem byla psychicky mimo sebe. Chtěla jsem smrt. V tu chvíli jsem chtěla zemřít. Všechny mé problémy by se rázem vyřešily. Uviděla jsem jej. On mne taky. Šel ke mně. Rozklepala jsem se. Strach. Objal mě a kousl do krku na přivítanou. Zatlačila jsem slzy. „Ať už je to za mnou,“ pomyslela jsem si. „Půjdeme na pivo, ano?“ „Ano,“ hlesla jsem. Šli jsme do naší studentské hospůdky. Nikdo tam nebyl. Bylo brzo. Sedli jsme si a sundali kabáty. Objednal pivo. Koupil cigarety. Zapálila jsem si. Seděli jsme v zapadlé místnosti, nikde nikdo. Strach. Zakousl se mi do krku… klíční kost… prsa… tváře… držel mi ruce. Nemohla jsem se bránit. Jen jsem omámeně polohlasně opakoval, že mě to bolí. Vypili jsme dvě nebo tři piva a pak rozhodl: „Půjdeme na intr. Domluvíš si vycházku.“ „Ano.“… Opět stav nevědomí. Dělala jsem, co po mě chtěl. Hypnóza? Nevím. Nebyla jsem to prostě já. Šli jsme na intr. Za vychovatelkou. Stál za mnou v chodbičce. Zůstal v šeru předsíně. Aby mi vychovatelka věřila, že za mnou přijel, ale zároveň stál tak, aby skryl svou tvář. Vycházky povoleny. Šla jsem tedy na pokoj pro mikinu. Šel se mnou. Modlila jsem se, ať je Lucka na pokoji. Otevřela jsem dveře. Tma. Nebyla tam. Panika, děs… Vešel za mnou do pokoje. Zavřel a zhasnul. „Neeee…“ ztrácel se můj výkřik. Najednou jsem chtěla bojovat a přežít! Začala jsem mu opakovat ať na to kašle, že nechci mít průser na intru, že někdo přijde, že nechci žádný další kontakt (styk) s jeho osobou! Jakoby byl hluchý. Povalil mě na Lucčinu postel. „Ne! Ne, já nechci! Nech mě!“ … Chytil mi ruce. Jako minule, za zápěstí. Rozepnul kalhoty sobě i mi. Začala jsem vzlykat. Další nával myšlenek na smrt. Radši zemřít než tohle! Užíval si, vyloženě se mu to líbilo… Facka. Rána do břicha. Kousnutí do krku. Byla jsem naprosto v jeho moci. V moci člověka se sklony k sadomasochismu. Bolelo mě celé tělo. Vytáhl nůž. Děs! Hrůza! Pomoc! Opět změna! Já chci žít! Sekl mě do nohy. Olízl krev. Líbilo se mu to. Já jsem byla v mdlobách… Nevím jak dlouho to trvalo, připadalo mi to jako věčnost…Konečně! Schoval nůž. Oblékl se. Zůstala jsem ležet na posteli. Brečela jsem. Potom mě zvedl a já jsem se oblékla. Utřela slzy. „Už o tom vážně nemluv.“ „Nebudu! Už nikdy nebudu!“ vzlykala jsem. Pak jsem jej šla odprovodit k jeho hotelu. Nechtěl mě pustit na intr. Nakonec jsem ho přemluvila. Pustil mě. Tok SMS. Že mě miluje, vezme si mě, chce mít se mnou děti,… Kecy, kecy… Došla jsem na intr. Dlouhá sprcha. Plakala jsem tam dlouho. Bolela mě ta noha, bolelo mě celé tělo. Krk vypadal ještě mnohem hůř, než v září. Počítala jsem to. 22 nebo 23 podlitin. Bolely mě. Na jednom místě mi kůži dokonce vážně prokousl. Cítila jsem jak padám do hlubiny. Mžitky před očima. Lehla jsem si na postel. Záchvat pláče tlumený polštářem, ať Lucka neslyší. Proč? Proč zrovna já? Kolikrát ještě přijde? Strach, šílený strach o svůj život. Paranoidní stavy. Viděla jsem jej všude kolem sebe! Ale hlavně nedat na sobě nic znát. Snažit se chovat normálně. Účastnit se všeho, čeho jsem se účastnila doposud. Po nějaké době se mi začalo dařit. Nemluvila jsem o tom. Sem tam se Martin ozval, ale bylo to méně a méně. Začínala jsem být relativně v pohodě. Až dokonce října 2007. Ve výškovickém nonstop jsem poznala jednu velice zajímavou slečnu. Pak mi napsala na libimseti.cz, že si všimla, že mě má Martin v přátelích. Ptala se na něj. Jaký je a tak… Přečetla jsem si ten vzkaz a málem jsem spadla ze židle. Zatmělo se mi před očima. Z očí se mi valily slzy. Pak mi psala velice zmatenou SMS. Jela jsem za ní do nonstop. Brečela. Byla opilá. „On je hajzl!“ sesunula se mi kolem ramen. „Mám si zajít na HIV testy! Já jsem tam byla! On mě…“ nedořekla to. Bylo mi do breku. A v tu chvíli jsem na něj dostala hrozný vztek. Rozhodla jsem se. Ne za mě, ale za Moniku! Po dva měsíce jsem o něm sháněla všechny informace. Vše, co se dalo. A v lednu jsem o tom začala mluvit… Nejdřív vše věděl můj přítel Vašek… Bylo těžké o tom mluvit… Moc těžké… Ale dokázala jsem to… Chtěla jsem toho hnusáka udat… Jenže přesvědčit Moniku, aby šla svědčit byl skutečně tvrdý oříšek… Zabral hodně času… a než jsem stačila sehnat veškeré materiály, přišla rána z čistého nebe… bylo to úterý 5. února 2008… Večer mi zvoní telefon. SMS od Hanky a chviličku na to SMS od Vaška: „Dívala ses na televizní noviny???“ „Ne,“ odpověděla jsem „je to pro mě přespříliš přebytečných informací.“ „Ani bych neřekl,“ odepsal mi můj přítel „mluvili tam o de.sade!“… V tu chvíli jsem nevěděla co se děje… Tma před očima, nával slz, šok, zmatenost… Rok a půl jsem o tom nemluvila a najednou taková smršť… Utíkala jsem se podívat na internet… Přihlásila jsem se na ICQ a mí kamarádi mi okamžitě začali posílat odkazy na internetové stránky s články o tomto případu a se záznamy z televizního archivu. Vše jsem prošla. Klepala jsem se jako osika. Přišla paní vychovatelka, která o všem věděla. Vysvětlila jsem jí důvod svého rozrušení… V jednom článku bylo uvedeno i číslo na brněnskou kriminálku. Okamžitě jsem šla volat… Bohužel jen záznamník… Celou noc jsem nespala… Ráno přišla paní vychovatelka, jestli chci zkusit zavolat ještě jednou… Taky mi řekla že o tom znovu mluvili v dobrém ráno na ČT1… Všechny detaily seděly… Zavolala jsem znovu… Znovu záznamník… Teď jsem již ale vzkaz nechala… Jméno i telefonní číslo… Ve středu ráno mi volala paní Kučerová, která případ vyšetřuje… Ptala se, co se stalo, jak se to stalo, kde jsme se seznámili,… Vše jsem jí řekla… Snažila jsem se jí dát co nejvíc informací, za co nejkratší dobu… Byla jsem stále v šoku, nemohla jsem pochopit, že tak dlouho jsem o tom nemohla mluvit a najednou můžu, spíš musím… Kvůli těm ostatním slečnám… Zjistila jsem, že nejsme v tomhle případu jen já a Monika, ale že nás je mnohem víc… Ten muž, ano, říkám muž, nebylo mu 22 jak všem tvrdil, je mu 33, má na svědomí spousty mladých dívenek… Okamžitě jsem si s paní Kučerovou domluvila schůzku na pátek 8. února 2008… Rodiče byli velice vstřícní. Věděli už o co jde, a tak mě odvezli až do Brna. Jel s námi i můj přítel… Podstoupila jsem 3,5 hodinový výslech… Má výpověď byla na 10stran… Ale konečně jsem to ze sebe mohla dostat, konečně to všechno šlo ven… Nyní de.sade obývá vazební celu a já doufám, že všechny zneužité slečny budou bojovat za svá práva a přihlásí se také… Už nezbývá, než jen doufat, že tento muž dostane vše, co si zaslouží…

tenhle příběh jsem naša na tomhletom webu-http://http://web.libimseti.cz/Kajamaja/desade---muj-pribeh_495182.html

Komentáře

« Domů | Přidej komentář