Chtěla jsem napsat...

...hrozně veselou básničku.
O tom,
jak moc je mi krásně (protože je)
a kdejakej sentimentální štěk
(tak jako normálně)
a taky o kytičkách
a malých, blbě barevných ptáčcích,
pruhovaných koťatech,
sluníčku a podzimní sonátě kapek,
který nám sice padají na ksicht,
ale nám se to v podstatě líbí
a proto
se ženeme domů tak rychle...
a máme v tváři tak znechucenej výraz...
Prsknout tam pár rýmu,
šedesátkrát ohraných,
ošlapaných jak plesový boty!
Joo, chtěla jsem...

Ale nenapíšu.
Nenapíšu.
Když si člověk připadá rozžblemcle,
asi jako hrouda pudinku,
a navíc ví,
že v příštích dnech mu bude pekelně smutno...
...nemá náladu psát o koťatech...
fakt ne...