Jsme si podobní.
Jsme si podobní tak,
že mě to vyděsilo.
Nebylo možný nevěřit.
Měla jsem svoje myšlenky
a on je vyslovoval nahlas.
(jak to udělal?)
Potom jsem vyslovila pár těch jeho
a zírání z očí do očí potvrdilo,
že něco je jinak.
Měla jsem svý ticho
a on ho sdílel se mnou.
Pak to bylo naše společný, sluncem nominovaný TICHO.
A možná hudba, kterou jsem si vybásnila pro radost z ničeho.
Nechápala jsem, že je něco takovýho ještě možný.
Možná byl výplod mojí fantazie a možná jsem si všechno šikovně nalhala, abych se nemusela vzdát snů.
Možná byl jenom moje svědomí,
který mě tam táhlo zpátky.
No dobře, zpátky je asi moc silný slovo.
Možná byl někdo, kým jsem ve skutečnosti chtěla být.
A možná někdo, S KÝM jsem chtěla být.
Ale ty moje privátní beznaděje...
co s nima když jich mám plný hrsti?
Možná je jen další s kecama, kterým se nedalo nevěřit.
Možná jen někdo další zadanej.