Víš to. Už předem. Jsi si čímdál víc jistá. Čím, blíž, tím usycháš. Abys vykvetla chytlavými šlahouny snů. Chyťte se někdo. Okvětní plátky se snášejí k zemi...nebo k nebi? Víš to, víš, že nejsi ta, co vyhrává. Nestáváš na stupních vítězů. Tlačíš slzy tam, kde nechtějí bejt. Postáváš, rádoby neviděná v šedé kápi, hraješ si na hrdinku...kterou nejsi. Nechceš chápat, že?
Víš to, a přesto to zkoušíš, vyhlížíš s porvaným úsměvem přicházející ráno, omašlovaná do barevných látek, zase se budeš sama sobě smát. A zároveň si brečet do kouta. Víš to.
A přece to zase zkusíš! Stojí lety za rozedraný obličeje? Jejich...neznáš je, a máš je ráda. Neznají Tě, protože Tě asi mají rádi taky. Odpovědi nechme popozítřku. Je příliš rozostřeno. Slib, že už nepoteče žádná krev. Namaluj si ji! Přísahej! Už ani kapka, dokud se budeš plazit. Ke svýmu úplňku. A ty budeš!
Protože...vyhlížíš svý třpytivý ráno. Nejsi jiná, jen si to myslíš. Ani stopa po růžové, spíš kapky rosy na listech s příkrovem vzdu(e)chu. Jasný ráno, kocovina v krabicích, bez rtěnek. Nejde to vyprat!!! Černý skvrny zůstávaj. Možná vyblednou. Nebo je nikdo neuvidí.
Víš to, a zas to zkusíš. Snad ještě nevěříš?! Zas si sedneš, roztroušený myšlenky neposkládáš, moc jsi jich poztrácela. Bude Ti...líp? Ne, určitě ne...Ale stejně to zkusíš. Furt věříš, nezapírej! - jo, já opravdu věřím. Životní náhody, promíjení, míjení, snad v rytmu lakovanejch bot, třeba!
Stejně to zkusíš, je třeba vidět rozmazaně, zasraný sklíčka lží a pokusů, nedůvěry v samu sebe. Vyndej si čočky! potřebuješ slyšet, a přitom zacpáváš uši. Sedneš si, pocity vyprchají jako dým z nargillée.
Zaklínač, zůstane sám?
Pošli k čertu všechny čarodějky! To je moje rada... mý kecy v kleci