Proč by chvíle nemohly prostě být?
A vonět
po tlejícím listí...
Protože
jsme beznadějně podzimní
jaro je přežitek
a víme víc než dobře
že s východem slunce
je ráno studený
a úsměv je to poslední, co
zbývá.
Pousmání.
Ale KPZky nečekají na komentář,
mlčení stačí.
Prostě tu budou,
s náplastí, hřebíkem a drobnýma na telefon.
A docela rády.
Tak tiše...
... tišeji...
Pssst