Nesnáším ty dny.. kdyslova vymývají mozek a v uších ti zní mlčeti zlato.. nejsem stvořena prolehkost bytí.. někdy prostě nelze smát se s úsměvem… nenávidím se za tymyšlenky.. škrtila bych za ně.. a prsty by drtily.. ty nekonečně dlouhý slova..joootopím se.... jako už tolikrát… v těch očích , co dokážou vykouzlit úsměv…(iza moře soli..) tak proč ksakru nepodáš ruku..? jenže v mým surealistickýmsvětě není nic reálnýho… jen ty posmutnělý slova.. co už jsou taky ohrátý..alemy si přece umíme ještě na blázny hrát..? Nebo jsi zapomněl, kterou nohou sevykračuje..? že levá je levá.. i když se pravá fláka.. některý věci nejdouzapomenout…raz dva.. dva….dva tři… nedržíme rytmus.. s životem.. jako užtolikrát…(rozpadnem se..?).... možná právě proto … neumíme milovat…  tak jak by život chtěl.. některý věci siprostě řídí osud sám…. škoda.. jenže náhoda je magor….třeba se příště neminem..a bude o pár šťastných duší navíc…déšť si taky nevybírá…prostě je.. a tak honecháme.. hrát si s našemi těly….bubnuje.. o konečky prstů.. bláznív dešti co se honili..a smály se.. možná spolu ..možná samy sobě.. třebase příště konečně chytneme... v honbě za touhou života..kde nenívítěze..  jenže už je to dávno.. duše námpřerývavě funěly.. a oči metaly nenávist… a lásku…aspoň trochu…jenže já oči mámpořád stejný… jen smrt z nich vystříhala tebe.. a hřejivé cosi vpletla docopánků….nechci zapomenout…  ale neumímhrát nevinnou.. každý máme svůj život a vo tom to je…náhody...promíjení...míjení…apomíjení…