Rozpustím si vlasy šíleným smíchem.
Upletu z nich pokroucené domečky.
Nachytám si pár obezřetných lidí
a připíchnu je špendlíkem na zeď.
Aby mi večer promlouvali do duše.
Budeme zpívat krvavé ukolébavky
nic netušícím plyšovým zvířátkům,
zvuky párajících se bříšek,
vylouplá očička cinkají o stěny ze zvrácených iluzí,
panenkám hoří umělé řasy,
panika v pokoji pro hosty.
A ticho.
Oblékám si klidně smutný obličej
a vyrážím do ulic.
Tak jasně opodzimovaných.
Roztančila bych zápěstí každého kapsáře,
aby měl svůj klid pod flašinetářským stolkem.
Plácám teď holýma rukama o dlažbu a pořád nic neteče.
Ani teatrální slzy a to je ovládám!
Jak divné.
Zasměju se opravdu banální životní situaci a pár sklenek vlastních ztracených vzpomínek zalitých vyvřelou náladou vše jistí.
Ne, nenabídnu Ti.
Piju zásadně sama.
I když minule se ke mě připojil houslista, bubeník a patnáct kytaristů.
Už teď jsou v zásadě mrtví.