Youtube:Final Fantasy X- Timbaland-song: Apologize

..mám spálit seznam zruinovaných cílů nebo si ho schovat pro epitaf, až mi někdo další vmete do tváře...


Snila jsem o tom, že ze mě jednou bude princezna. Že budu bydlet vpalácové věži s okeníma tabulkama z vybroušenejch kamenů. Vlasy, že mizezlátnou a budou splývat v loknách po paty. A šaty s obrovskouvlečkou. A jednoho krásnýho dne si pro mě přijede. Joo, ten princ nabílým koni. A všechno bude tak nekonečně krásný!
Ale někde sevloudila ošklivá chyba. Vlasy nemám zlatý, z okna hledím do betonovédíry a... princ pořád nejede! K veškeré smůle na mě mlčí zrcadlo.Rozumíme si i beze slov. Na první pohled je jasný, že nejsem anikrásná. A tak mi nezbylo, než se přeorientovat na trochu míň nadsazenýcíle.
Ne, malířka ze mě taky nebude. Neproklínám svoje ruce, že to neumí líp.Občas si prostě zaplácám pár papírů barvama a občas lidi říkají, joo,to je pěkný. Stačí mi to. Ne... musí mi to stačit.
Ale vždycky, vždycky mi v koutku záhybů zkrabacených snů zbývalo místopro prince. Později pro normálně nenormálního...no, asi víme koho. Takjsem se ho snažila hledat. Spíš jsem pasivně čekala, klepala prstíkemdo desky stolu a klopila oči, aby mi do nich nenapadali pochybníkolemjdoucí. Ty, kteří se na mě usmívali, bych si nejraději nastrkalado krabiček od sirek, aby se nikdy nezakoukali do jiné. Občas bych snima zaštěrchala, to vědomí, že tam jsou, by mi stačilo. Až takovejjsem sobec. A ulámaný nožičky. Broučkové.
Taneční snění mizelo, když jsem s hlavou v záchodě proklínala celejsvět. Ani na špičkách jsem nedosáhla na nejladnější noty. Nemá cenu otom brečet.
I svejch 15 minut uhranuté jevištní slávy už mám odbytejch. Smutněprůměrným, vystresovaným hercům odzvoní. Ten potlesk je sladkej... Ikdyž se po čtyřech plazím k falešnýmu surrealismu. A i když mám kolenaplný třísek.
Přála jsem si teda místo prosluněných obdivování být aspoň užitečná.Vlastně si to pořád přeju. V hlavě mi hučí, a já si to pořád přeju. Vhlavě mi skřípe, a já si to pořád přeju. V hlavě mi křičící slovavrývají nesmazatelný bolavý jizvy. Jízlivý věty. Pohrdání. A já si topřesto pořád přeju...
Blouznění v představách třpytivejch sálů, brodění se světovejmakritikama v novinových výstřižcích, dopisy milenců, bosý nohy azmítající se paže, potlesk, nekončící, slzící oči dojatýho diváka, zasepotlesk... to všechno už je dávno polámaný. Rozemletý ve směsi střepů,třísek, kopanců, slz, potu a krve. Nenuťte mě znova to olizovat.
Ale proč už je naprasklej i ten jedinej, správnej, nesobeckej životnícíl? Poplivanej, zkrčenej sen o hojivých rukách za spoustou dřiny proodřeknutí posledního pomazání.
Proč je, sakra, už zase naprasklej?!