možná by to šlo líp, umět mlčet... a usmívat se... usmívat se pořád místo strnulých ksichtů...

podívej!
z úst mi kape krev,
koukej!
anebo jsou to slova?
v kapalným stavu, kámoško!
já vim, dobro pro všechny...
já vždycky byla ta špatná
...mrcha co se tvářila že nejni
ale tys to prohlídla, já vim!
ach jak moc se stydim!
zrudnu
umět se červenat...
a moje verše
nikdy nebyly básněmi
jen volání o pomoc!
co nepřišla,
slyšíš?
(že to vůbec čtete!)
já zrovna potřebovala uši!
já vim
já vim!
všechno zaklaplo
a něčí skříplý prsty,
co je mi po nich, kámoško!
já vim
zase se to rozlilo
do náramně barevné šmouhy
(jiné než vaše růžový navoněný odpoledne!)
rozmazávala jsem vám to po obličejích
malířka, já vim!
nakonec jsme brečely na stejných záchodech,
nádhernej paradox!!!
ale déšť všecko smyje,
každou špínu z ksichtu...
z pusy mi kape krev, kámoško...
anebo pár slov pro tebe...
...kdybych se tak uměla stydět...