Aknel_a

Už blíží se půlnoc
Snad pomalu usínám
čas ztrácí svou moc,
když na tebe vzpomínám.

Vzpomínám na chvíli,
kdy byl jsi se mnou
proč nemám dost síly,
proč chci být jen s tebou.

Proč nemám dost odvahy
říct ti, co cítím,
snad bojím se pravdy
mám strach, že se zřítím.

Nevím, co říct,
když díváš se mi do očí,
snad mám chuť tě svléct
a strávit noc ve tvém náručí.

Vím, že je to pouhé snění,
musel by se zázrak stát.
Nechci zůstat v zapomnění,
jen o tobě si nechat zdát.

Odcházím se slzou na víčku,
a pomalu zhasínám svíčku,
v hlavě mám jen tebe,
proč daleko to jest do sedmého nebe?

Jen zklamání a nešťastná láska,
na čele přibyla mi další vráska,
ptám se proč to tak musí vše být,
proč nemůžeme spolu šťastně žít?

Nemohu zapomenout krásných chvil,
proč nepřibývá pohádkových víl,
mocných a čarovných, co přejou lásce,
vždyť to se nedá vyhrát v sázce.

Skončily dny, kdy šťastná jsem byla,
vždyť jsem se v slzách utopila.
v slzách z nešťastné a nenaplněné lásky,
co dělala mi jen vrásky.

......................................................

Láska je sladká, je k smíchu,
ke spáchání nevinného hříchu,
také k slzám dovést může,
kdo je jí polapen kvete, jako růže.

Kdo ji nepoznal, cítí se sám,
nenaučí se nevinným hrám.

Ona je silná a umí se prát,
kdo ji pozná, má ji vážně brát.
Pomůže Ti v nejhorších chvílích
a dokáže nevést na cestu ke správnému cíli.

Může být všude a Ty ji přesto nevidíš,
dyž ji má druhý, tak mu ji závidíš.

Někdy Tě potká zůstaneš ní,
pocit štěstí Tě nemine.
Někdy Tě potká a jde dál,
přesto má moc, jak sám král!

.....................................................

Vstala a chtěla jít,

nebavilo ji už na světě být.

Slzy pálily ji moc,

plakala dlouho, celou noc.

Chtěla být jen s ním,

líbat jeho tváře,

srdce neosvítila jí záře.

Vzpomíná na časy, kdy spolu byli,

lásku mezi sebou si zaslíbili.

To ona, zkřížila jí plány,

nikdy už nebude nežné milování.

Milovala ho moc,

víc než sebe,

víc než oblohu,

víc než jasně modré nebe.

Už nemohla, byl konec všeho,

neprobudí se už nikdy vedle něho.

Stála tam na mostu,

dívala se dolů,

už chtěla skoncovat

s představou: spolu!

Houkání sanitek, pištění kol,

nikdo nevyléčil její světabol