Já a já

05.Září 2007 | Povídky

Toto je povídka jednoho mého kamaráda …

Už zase slyšel hlas toho chlapce. Tentokrát již nebyl tak vzdálený jako minule. Ozýval se téměř vedle něj, když se ale rozhlédl, nikoho neviděl. Nechápal to.

„Tady jsem, nebuď líný a koukni se pořádně,“ pronesl opět ten hlas, který se mu zdál odněkud povědomý. „Tak otoč se! Říkám - nebuď líný. Musíš mě opravdu chtít vidět, jinak to nepůjde…“

Přál si ho zahlédnout. Moc. Ale přestože se snažil, nikoho neviděl. Nevidělnic! Všude, kam pohlédl, byla bílá mlha. „Tak kde jsi?“ pomyslel si.

„Nesnažíš se. Musíš opravdu chtít a spatříš mě.“
„Já chci, ale vidím jen bílo. Co víc mám dělat?“ řekl a lekl se, když slovavyšla z jeho úst.
„Stačí se soustředit. Nemysli na nic jiného a přej si mě vidět. Snaž se!“

Soustředil se a po chvíli se doopravdy po jeho pravici mlha trochu rozestoupila. Stála tam postava - takřka vedle něj. Nechápal, jak jí mohl přehlédnout. Schovával se mu předtím snad?

„No konečně. Jsi rád, že mě už vidíš?“
„Jsem. Kdo jsi a kde se to vůbec nalézám? A hlavně proč?“
„Tolik otázek a přitom odpovědi nejsou potřeba. A kdo jsem? To ti rád odpovím –jmenuji se Petr. Ale to přece víš, ne?“
„Jak bych to asi tak mohl vědět?“ zeptal se s uraženým tónem v hlase.
„Ale notak! Už jsem ti to jednou vysvětlil, ne? Stačí se soustředit a hledat odpovědi nejen ve svých myšlenkách.“
„Nerozumím ti. Pověz mi, proč tu jsem a nenapínej mě. Je to nějaká hra? Jestli ano, tak se mi nelíbí a nechci jí hrát.“
„Není to hra. Tohle je skutečnost. Ale to ty ještě nepochopíš, vysvětlím ti topozději.“
„Jak později? Co když odejdu?“
„A jak asi, prosťáčku? Vždyť ani neumíš ovládat svou mysl a to chceš odejít?Tak snadné to není. Ale dobře, vyhovím ti - na chvilku.“

Když opět otevřel oči, uviděl svůj pokoj, který dobře znal. Však tu trávil většinu svého času. Ležel na své posteli, kolem hlavy měl obvázaný mokrý hadr a okno do ulice bylo pootevřené. Vedle postele stál malý noční stolek. Na něm ležela nádoba s vodou, několik léků a Bible. Kdyby tak mohl promluvit, vykřičelby do celého světa, jak nenávidí všechny bytosti a proklíná život. Vždyť ještě před chvílí to šlo – mohl hovořit s tím neznámým. S tím Petrem.

Během jedné sekundy se opět ocitl v bílé mlze a vedle něj se v průběhu několikavteřin znovu objevil Petr.

„Vidíš, teď to šlo rychleji. Už jsi mě uviděl celkem brzy, ne?“
„Asi jsi nebyl tak dobře schovaný jako předtím.“
„Já nejsem nikdy schovaný. Musím ti říct, že ses od minule moc nezměnil.“
„Od minule? Vždyť jsme se viděli před chvílí!“
„Viděl jsem tě už mnohokrát. Jsem s tebou stále.“
„Lžeš, vidíš mě podruhé v životě. Ale pověz mi - jak to, že mohu mluvit?“
„Protože si to přeješ, snadná odpověď.“
„Přeji? Vždyť kolikrát v životě jsem si to přál! Každý den, každou hodinu,každou minutu! Stále! Tak jak můžeš tvrdit, že to je jen kvůli tomu, že si to přeji?“
„Zde si můžeš přát vše. Ale na tom teď nezáleží. Řekni mi, co si myslíš osvětě?“ tázal se Petr.
„Svět? Ten je krutý a nespravedlivý! Proč se všichni nemají stejně? Proč jeden může povídat celou noc, popisovat pocity, dojmy a myšlenky a druhý může akorát tak mlčet? Proč jeden projde všechny kouty světa a druhý je upoután nakolečkovém křesle? Ano! Krutý a nespravedlivý, to ti zopakuji klidně stokrát!Všechny bych nechal popravit, žil bych sám.“
„Dobře. A nenapadlo tě, že pro to je důvod?“
„Nemluv na mě takhle. Nerozumím tvé otázce. Prostě by všichni měli být stejní!Žádné rozdíly.“
„A jaký by pak byl svět? Jací by byli lidé? Když by každý byl stejný,neexistovala by lidská krása, dobrota.“ Odpověděl Petr a zamračeně se na něho podíval.
„Ale je to nespravedlivé. Já nechci být ten, který nemůže mluvit. Chci být jakovšichni ostatní, chci být normální! Už dlouho nenávidím tento svět a všechny,co na něm žijí. “
„Ach, chlapče. Kdybys tak věděl… Však já ti to vysvětlím, teď náš rozhovor ale musím na chvíli přerušit. Pokud vím, tvá matka se dožaduje tvé přítomnosti.
„Má matka?“

Skoro ani nestihl dokončit otázku a opět otevřel oči a ležel ve své posteli.Nad jeho obličejem se skláněla jeho matka. Měla uslzené oči, přesto se snažila usmívat. On se chtěl zamračit a podívat se jinam. Nešlo to, neměl sílu. Cítil,jak se mu díky zpocenému tělu lepilo oblečení na kůži. Bylo mu strašné horko.Pomalu zavřel oči.

„Proč se stále ocitám zde? Nechci tu být.“
„Nechceme mnoho věcí,“odvětil Petr. „Ale jak sám víš, musíme je dělat.“
„Já si nechci povídat s tebou. Chci mluvit sám k sobě! Ne pouze v myšlenkáchjako doposud, než jsem se ocitl zde. Toužím po tom, aby z mého hrdla mohl vyjít hlas a já všem mohl říci, jak je zatracuji. Nechci je jako vždy jen poslouchata mlčet. Chci s nimi komunikovat! Prosím!“
„Proč prosíš mě? To vše je na tobě. Zodpovídáš sám za sebe, za své činy.“
„Vždyť nemohu za to, že jsem němý!“
„Ne? Ale podívejme se! Proč bys měl mít hlas, když se neumíš chovat?“
„Neumím se chovat? Nenávist je snad zakázána? A řekl jsem nyní něco špatně,Petře? Zapomněl jsem se představit, že? Mé jméno je …“ chtěl říci své jméno,ale zarazil se. Nemohl si vzpomenout.
„Na tom teď nezáleží.“ Prohlásil Petr a zamyšleně se na chlapce zahleděl.„Doufal jsem, že budeš jiný. Co mám s tebou dělat teď? Sám nevím. Je to jen na tobě. Zamysli se pořádně a já budu vědět odpověď. Nic neříkej, nemusíš. Zde hlas stejně nepotřebuješ, znám tvé myšlenky ještě dříve, než je vyslovíš.“
„Jakto?“
„Přede mnou nic neukryješ. Zde jsi mnou.“
„Ach, Petře. Jakým jazykem to ke mně stále hovoříš? Nerozumím tvým výrazům.“
„Byl si namyšlený a zlý. Díky tvým rozkazům trpělo tolik lidí! Kéž by si tehdy neměl jazyk. Kéž by si byl tehdy němý. Ale nebyl jsi, proto žiješ v trestu.“
„Kdy?“

Ucítil něco mokrého na čele. Matka mu vyměňovala obklady. Podíval se z okna,venku již byla tma. Hvězdy se na něj mračily a měsíc vypadal temně a vzdáleně.Alespoň se mu to zdálo. V té tmě venku viděl po celý život jen krutost a nespravedlnost. Ztrácel vědomí.

„Proč jsou na sebe nějací lidé tak krutí?“ zeptal se Petr a ani nečekalodpověď.
„Tohle chceš vědět, Petře? Myslíš tím mě? Přeji každému smrt, to však není krutost. Krutost je narodit se. Nebaví mě žít. Nechci žít v tomto světě, ve kterém není místo pro mou duši. Nechci tu být.“
„A co když ti řeknu, že jsi hříšník?“
„A čím jsem se provinil?“
„To pro tebe ani rodiče nic neznamenají?“
„Ty ať jdou klidně k čertu! Ty můžou za to, že jsem na tomto světě. Nenávidímje též!“
“Tvá matka pro tebe pláče. Dala by za tebe život, to ti nestačí?“ zeptal sePetr.
„Jen ať pláče, ať roní slzy. Mě je to jedno, zaslouží si to.“
„Vážně jsi nenapravitelný, jsi plný nenávisti. Nevážíš si toho daru, že můžeš žít.“
„Vždyť to není dar. Je to utrpení! Nechci tu být, nechci! Jak můžeš říct, žebych měl být vděčný? Vděčný bych byl, kdybych se nenarodil.“
„Rouháš se. Ale je to obyčejná hloupost, nemůžeš za to.“
„Přece jsi také člověk, Petře! Vidím tě, takže musíš být. Myslíš, že ty jsi dokonalý?“
„Nejsem, jsem stejný jako ty. Ale snažím se vše pochopit, dívat se na vše jinak. Znovu ti říkám, můžeš si za to sám. Mnoho lidí žilo v utrpení díky tobě,tvým slovům a rozkazům. Nešlo to jinak. Kdo to zařídil? To se mě neptej. Pokud věříš v Boha, tak třeba on. Ale potrestal tě velmi dobře a já to tušil, stejně jako tuším teď, co nastane. Vzal ti to, čím jsi ubližoval. Řeč. Narodil ses tedy v dalším životě do nedokonalého těla. Hrdlo bez hlasu. Měl si se poučit,ale nestalo se. Stále si nevážíš života, pohrdáš jím a nejen to. Neuvědomuješsi, co pro tebe ostatní udělali. Každému přeješ jen to nejhorší.“
„To máš pravdu. A vždy budu!“

U jeho postele bylo nyní mnoho lidí. Neviděl dobře, zrak měl zakalený,unavovalo ho i to, když musel mít otevřené oči. Byl si však jist, že tam jsou jeho rodiče. Rodiče, kteří by mu snesli modré z nebe a on jim to odplácel nechutní k životu, záští, zlobou a nenávistí. Přesto ho milovali jak jen mohli,snažili se mu nahradit to, že nemůže mluvit. Nyní plakali.
Stál tam také starý pán. Brzy ho poznal, byl to doktor. Ten, ke kterému často chodíval v dětství a ten, který tu byl poslední dobou mnohokrát. Další lidi už neidentifikoval.
Stále mu bylo horko. Chtěl si rukou z čela setřít pot, ale nemohl. Toužil se přetočit, nešlo to. Zavřel oči, sebral všechny síly a svou ruku vytrhl zmatčino sevření. Uslyšel nějaký výkřik. „Ámen,“ zaznělo z úst doktora.

Opět byl mimo svůj pokoj. Něco se však lišilo a byla to zásadní změna. Už nebyl v bílé mlze ale v temnotě.
„Takže ani teď ti jich není líto?“ zeptal se zvědavě Petr.
„Ani trochu. Jen, ať se usouží smutkem!“
„Ty jsi tak strašně necitelný.“
„Už nemluv o mě. Pořád jsi mi neřekl, kdo jsi.“
„Křestní jméno ti nestačí? Petr Dawis.“
„Balamutíš mě. Tohle jméno odněkud znám, nemohu si vzpomenout odkud.“
„Já ti nelžu. Nyní je však už čas.“
„Na co?“
„Ty sis nevšiml té tmy? Je všude kolem tebe. Je v tobě!“
„Co mi tím chceš říct?“
„Nevážil sis života, stále si to neuvědomuješ? Netušíš? Nedokážeš se na topodívat z druhé strany! Proto musíš být potrestán!“ zvolal Petr.
„Ale jak?“
„Tvá duše hledá nové tělo. Kam zamíří? Já už to vím. Přemýšlej. Jen si vzpomeňna svá slova. Pohrdal jsi svou matkou, která tě vychovala a dala ti vše. Nebylov tobě ani trochu citu! Ó jaké břemeno ona musela táhnout! Syna, který hřeší i svými myšlenkami. Syna, který při smrti proklíná své milující rodiče, kteří mudali život. Tvůj největší trest nastane za pár okamžiků.“
„Ale jaký? Pověz!“
„V jiné době, na jiném místě. Avšak jak jsem řekl, musíš se na vše koukat z jiné strany. Až příště tvé oko spatří světlo, nebude to zde. Odžiješ si další život v trestu. Budeš v těle ženy, která devět měsíců nosila pod srdcem zrůdu.Která mnoho let svého života darovala monstru, které nenávidí svět. V těle své matky. Už jí lituješ a chceš to vrátit? Pozdě. Možná se konečně poučíš ze sebe samého.“

Svět kolem něj se začal točit. Tělo bylo slabé, měl pocit, že může vzlétnout.Možná i vzlétnul, netušil. Před jeho očima se začaly odehrávat okamžiky, které nepoznával. Viděl své chladnoucí tělo v rakvi. Matku, jež jde po prošité cestě lemované kříži. Otce, který ji podpírá. Rodinné přátele, kteří se shlukovali kolem čerstvě vytvořeného hrobu. Náhle uviděl náhrobek a vzpomněl si na své jméno, které si předtím nemohl vybavit: Petr Dawis.

napsal/a: Amiska 19:55 Link


Komentáře

« Domů | Přidej komentář