Příběh ... jedné holky ... co nevěděla ... jak žít... 28.Prosinec 2009
Malá holka.Asi 11 let.Je úplně sama.Nikdy neřekla tati,nikdy neřekli mami.Její rodiče jí už od malička zaedbávaly.Nikdy jí neřekli máme tě rádi.Byla sama...Dokud nepoznala partu lidí. lidí.Psichicky k tim lidem hodně přirostla.Začala je brát jako svojí rodinu a byla každým okamžikem svého života jen s nimi.Brzy po té co je poznala se do jednoho z nich zamilovala.Jenže on byl v nemocnici.Podřezal se kvůli holce.Ona byl smutná,plakala celý den i celou noc.Užíral se tou bolestí.Až jednoho dne oběvila trn růže na zemi.Vzala ho a jemě se škrábla do slabé kůže na ruce.Po pár hodinách jemného škrábání jí to přestalo stačit.Vzala do ruky své zrcádko a hodila ho na zem.Uchopila střepy a běžela se schovat k lesu. Sedla si do trávy a zaryla střep do ruky.Nejdřív padaly jen kapičky červené krve,ale potom začala rýt hlouběji.Krev jí malými pramínky stékala po ruce.Druhý den jí volala její jediná kámoška.Oznámila jí že ten kluk žije.Běžela rychle domů a napsala mu.On jí napsal že jí miluje.T dívka byla štastná.Odhodila střepy.Už neznala smutek.Nevadilo jí nic protože stále myslela jen na něho.Ale potom...se pohádaly.řekli si že už se nemilují i když to ta dívka tak necítila.Pořád ho milovala.Z nebe se stalo peklo a ona opět uchopila dodlaně střepy.Začala to znovu.nejdřív kapička,potom pramínek nakonec proud krve ... Tu bolest už nevnímala. Začalo se jí to líbit.Pomáhalo jí to.I když musela stále osit dlouhé rukávy aby zakryla jizvy na rukách.Jeden chlapec z té zkupiny lidí jí chtěl pomoct.Ona odmítala.Ale on...on jí tak moc chtěl pomoct ... řekl jí at se řeže.že jestliže jí to pomáhá stejně s tím nic neudělá jen at dává pozor.Dívka se řezala dál.Nechutných jizev měla plné ruce a toho chlapce to už štvalo.Napsal jí at toho nechá.Ona že ne.Pohádaly se.Dívka na tom byl tak špatně že mu řekla že ho nenávidí i když to nebyla provda.Vždycky ho měl ráda a vždy mít bude.Ten večer co mu to řekla nemohla dívka spát.Celou noc přemýšlela o tom co řekla. Rozhodla se že ráno mu hned napíše že se omlouvá že ho má ráda a že to tak nemyslela.Jenže to co jí čekalo...jí hrozně ublížilo."Pete je mrtvý" ... to bylo první co dívka ráno uslyšela.Ten kluk umřel a ona mu nestačila říct že to tak nemyslela a že ho má ráda."pete je mrtvý" pořád jí ta věta zněla v uších.Pořád ho před sebou a v každém viděla.Byla to její vinna že umřel ten koho měla tolik ráda.Na kom jí nejvíc kdy záleželo.Ten který byl nejlepší ze všech.Ten který dokázal pomoc,odpustit a vytáhnout lidi z nejhoršího..ten který myslel jen na druhé.Nezasloužil si to...A byla to její vina.Zpanikařila.Chtěla za ním říct mu že jí to mrzí a že ho má ráda.Uchopila střep schovaný pod polštářem a jemně se řízla.Vzpoměla si na něho a tak řízla hlouběji a hlouběji.Avšak po třetím říznutí jí napsal on ...Chlapec kterého kdysi tolik milovala.Mirek.Po chvíli psaní si uvědomila že ho stále miluje.že tenkrát udělala hroznou chybu když mu řekla že už ho nemiluje.Napsala mu ale už nedokázala říct co cítí.On se za tu dobu hodně změnil.Byl úplně jiný a ona se bála mu to říct.A tak namísto toho aby se někomu vyspovídala tak se začala zase řezat.Minuta po minutě.Hodina po hodině.Dny po dnech.čas běžel dál a dívka na tom začala být závislá.Už neměla toho koho milovala ani toho kdo jí jako jedin chápal a dokázal pomoct.Zklamala tolik lidí...Nedokázala nikomu pomoct a přitom vždy chtěla být jako on ten nejlepší chlapec na světě.Jako pete.Jednou v noci.Chvíli po té co se přestaly s tou kámoškou bavit o peteho smrti.Tu noc se dívka rozhodla že si splní dávný sen.že půjde za petem mu říct že jí to všechno mrzí.Byla rozhodnutá.Věděla že to dokáže protože by to nebyl první pokus o sebevraždu.Potom jí zavolaly...jiní "kamarádi" ... nechtěla mluvit.Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.Třáslo se jí celé tělo.V ruce držela kus rezavého skla.Nechápala proč jí volaly ... nemohla mluvit a tak jen poslouchala.Ty lidid co já volali o ní nevěděli nic ... jen zlomeček z života ale doopravdy nevěděli jaká je.Poslouchala jejich urážky."jsi nula nedokážeš to" ... jejich smích ... a právě v tu chvíli se rozhodla že...i když už tu není on.Ten koho měla tak ráda.že i přesto jde život dál...že i přesto se dá přenést a že to sice občas zabolí...ale že má cenu žít.Odložila sklo...sedla si k oknu...dívala se do tmy a přemýšlela.V tu chvíli jí zazvonil mobil.Ona to zvedla a ozvala se roztřepaným hlasem.Ten kdo jí volal byl on mirek.Ten koho tolik milovala už tolik let...řekl jí že jí miluje...řekl jí že i přes smrt jeho bratra (Peteho) že všechno bude dobrý..a že spolu to zvládnou.Dívka se usmála.Byla konečně zase štastná ... i když měla ten pocit že kus jejího srdce chybí a že si ho vzal pete nahoru...Ale i tak byla štastná...věděla ... že petemu je líp...že je na lepším místě.Rozhodla se ... že začne znovu žít.Pomalinku ale začne.Od té doby... kdykoliv jí bylo do breku.Stčilo zavřít oči a trochu zapátrat v mysli.Uviděla peteho.Uslyšela jeho hlas a to jí uklidnovalo.Jeho bílá plet rozzařovala tmu kterou viděla z okna.Jeho tenký hlas říkal "všechno bude dobré ... jen musíš chtít"...A tak dívka konečně otevřela oči.Uviděla že řezání sedo rukou a píchání si různých látek do žil není to správné na bolest.To správn éna bolest je smích ... Konec... -pravda >_<- napsal/a: AnGel-Of-DeStrUcTion 03:02 | -_*myšlenky*_- Link
