Poslouchám ,jak se ve strouze voda čistá jako alabastr valí po oblázcích a kamenech, a pokouším se najít místo které by se netřpytilo a blýskalo jako ze zlata...Ta zář se mi zabodává do tváře - mouřím oči tou sílou a krásou.Jako by potůček tvořil zlatou nit ,která se proplétá mezi meandry.Z pod břehu se pomalu ukazuje lesklé tělo pstruha ,který sleduje komára sedícího na stéble trávy které se nad vodou pne jako most.Jeho pohyby jako by tvořila spíše voda než on...námaha kterou v proudu potřebuje k setrvání na jednom místě se zdá být naprosto nicotnou.Celé to představení je tím nejpřirozenějším co se kolem mě odehrává.Vše má svůj prostý ,ale nezbytný a jistý důvod a důsledek.
Slunce už klesá níž k horizontu a obloha se začíná nořit do červeného šálu který ,hlásá příchod Luny.
Luke