Sedím tu nad knihou a říkám si, jak se člověk snadno nechá pohltit dospělým světem. Jak rychle jsme přestali být dětmi a začali se ohánět samostatností a povinnostmi. Teď se stane, že si na ně postěžujeme, ale buďme k sobě upřímní, v naší situaci mnohdy svoboda není omezována tím kolem nás, ale námí samotnými. Je to proto, že se ve společnosti cítíme důležitě, když vyjmenováváme sáhodlouhé seznamy toho, co máme udělat, a vysvětlujeme, z čeho jsme tak přepracovaní? Kam jsme se to dostali, že už se tolik lidí vymlouvá na práci, když by se měli bavit, a ne naopak?! Buďme dětmi! Dělejme zase jednou to, co nás napadne, protože nyní, právě teď, je takových tak málo, že jsou tyhle velké děti hrozně osamělé.
Děti jsou nespolehlivé, zlobí, někdy třeba i lžou a dělají si legraci, když se nám to nejméně hodí, ale i tak jim to hrozně závidím. Pojďme se jen o krůček vrátit zpět na ose našeho věku, čas od času nejít do školy nebo do práce a místo toho si splnit alespoň jedno malé přání, které jsme odkládali s tím, že je hloupé a kde bychom na to brali čas.

Když píšu tu seminární práci, neříkám, že mě to nebaví. Právě proto jí dělám dál. Ale je to něco, co CHCI dělat? Při prohlížení knihy o graficích mě napadá tolik jiných a lepších věcí, které chci o tolik moc víc - a věřím, že z nich co nejdřív udělám realitu. Třeba hned teď, až to tu dosmolím. Jo, prostě půjdu, a udělám to, CO CHCI. Udělejte to také, prosím.