Sedím v informačním středisku našeho města, kde jsem na brigádě. Je neděle, zataženo, lidi v neděli nechoděj ani když je hezky natož když je hnusně. A tak sedím, poslouchám a koukám. Naproti mě je velký gotický portál někdy ze 13.-14. století, dá se říct že je to jen pár šutrů, které tvoří klenbu. Ale přece je na tom něco hezkýho. Rozhlížím se po tý velký místnosti, je tu hodně světla, trochu to až vadí (nedá se tu pořádně vyspat).Vnímám to velký ticho, který ruší jen moje a kolegyně bouchání do klávesnice, klikání myši a vrčení počítačů. Musel jsem si pustit nějaký písničky, to ticho a klid jsou nepříjemný, ale co se tu dá dělat? Veškerý věci co jsem si potřeboval zařídit, tak jsou hotový, na internetu nic novýho nenajdu nebo spíš se mi nechce hledat, a pročítat si všechny ty informační brožury na to náladu taky nemám. Člověk by byl radši něčím zaměstnanej, protože jinak takhlenc má fůůůůru času přemýšlet a vzpomínat. Vzpomínat především. Ne že by vzpomínky bylo něco špatného, ale někdy je těžké oddělit od sebe ty hezké od těch ošklivých. Určitě má člověk víc těch hezkých, ale pokud si myslí že ne, tak jen špatně hledá. Má se snažit v čemkoliv hledat vždy tu dobrou stránku. To se snažím i já. Vím, občas to neni tak lehký jak se řiká, ale přece snaha se cení. V těch takovejch špatnejch časech je dobrý mít nějakýho kamaráda, čím víc tím líp, který nás v depresivních chvílích podrží a vlastně i zachrání. I já takového mám. Je to super člověk, vždy když se dostanu do takového stavu, kdy člověk začne přemýšlet nad životem, co udělal a neudělal nebo měl udělat a neudělal, nebo zmizí ten pověstný optimismus a místo něj nastoupí pesimismus s hloupými úvahy co kdyby... , nebo prostě jen neni ten věčně usměvavej s velkou pusou, tak potom přijde on a řekne: Franto..., nes*r! Někdo to může považovat za urážku, nebo že je to špatný způsob jak dostat člověka do pohody. Ale já vím, že ani snad jiná, lepší, slova od nejlepšího kamaráda neuslyším.
  Proto, když se odstanete do nepohody, určitě nezůstávejte tam, kde je ticho... běžte někam mezi lidi, ikdyž nechcete a nechcete nikoho vidět, ale napište všem můžným kamarádlům a běžte si sednout a poklábosit. A pokud bude jo nejhůře..., tak napište tomu svýmu Nej on už ví jak vám pomoct.

  A pokud by se snad náhodou a nějakým nedopatřením stalo, že ani on neví, tak napište mě. Posedíme, pokecáme... dáme si dvě tři čtyři.... koblihy...  postěžujem si nad dnešním světem a řeknem si: ,,Dokuď ještě žijem, je všechno ou kej."

  Ahoj, předem se omlouvám že můj první článek bude spíše rázu pesimistického, ale poslední dobou hodně koukám do minulosti. Sice už se tím nic nezmění, ale je co změnit?

  Určitě je vždy co změnit ale držím se toho, že co jsem kdy udělal, řekl a provedl, tak toho nelituju. Z chyb které jsem kdy udělal se snažím vzít ponaučení. Někdy se člověk tolik snaží neudělat chybu, že jich dělá mnohem víc. Je jednoduchý říct, TY za to můžeš nebo Ty za to nemůžeš nedělej si s tím hlavu. Když už se chyba udělá a ten kdo jí udělal to ví, měl by se pokusit to nějak napravit, pokavaď to ještě jde. Ten který tu chybu neudělal, by neměl toho druhého odsoudit, ale zkusit mu naopak pomoct. Řikáte si, ale jak? Určitě nejhorší je, nic neříkat. Prostě si běžte sednout a v klidu si popovídejte. Určitě ale toho druhého nezasypte vším co se vám nelíbí, nebo co dělá špatně. Je dobrý na konci říct, tak co s tím uděláme? Uslyšíte zpětnou vazbu a to je dobrý. Chce to aby to byl dialog a ne monolog. Radši to nečtu po sobě, protože bych to zase smazal, píšu kraviny.

Člověk si občas neuvědomuje to co dělá, nebo si myslí že to co dělá, tak je to dobře, jenže... občas tomu tak není. Člověk může být slepý úrazem, od narození a nebo láskou. Jedno přísloví řiká: ,,Zamilovaní lidé dělají hodně bláznoství, než smutní. Smutní zato větších."

Pro dnešek by to snad mohlo stačit ne?