Termín "sebevražda" označuje čin, při kterém si člověk záměrně vezme svůj vlastní život. Za sebevražedné lze považovat jakékoli chování či řád, které přivádí jednotlivce, skupinu nebo dokonce i národ k záhubě či destrukci na základě vlastního jednání. Termín "částečná sebevražda" se vztahuje k sebeničícímu jednání, které nekončí smrtí (např. sebezmrzačení). A "chronicky sebevražedné jednání" popisuje jednání jednotlivce, který opakovaně sebevražedným chováním ohrožuje svůj život. S přihlédnutím k uvedeným definicím toho, co sebevražda skutečně znamená, není možné předložit přesné statistiky počtu sebevražedných úmrtí. Ti, kterým se podaří skutečně se zabít, představují pouze malou část těch, kteří opravdu zamýšlejí spáchat sebevraždu, ale nejsou úspěšní. Většinou daný jedinec, který sebevraždu páchá, usiluje o to, aby svůj záměr zamaskoval, takže mnohá taková úmrtí se jako sebevraždy vůbec nezaznamenají.

1. POČET SEBEVRAŽD

Ve zveřejněné zprávě Světové zdravotnické organizace (WHO) byla sebevražedná úmrtí za rok 2000 celosvětově odhadnuta na přibližně jeden milion osob, což představuje světovou míru úmrtnosti 16 osob na 100 000 lidí neboli jednu smrt každých 40 sekund. Další informace obsažená v této zprávě uvádí, že míra sebevražedné úmrtnosti se v průběhu posledních 45 let celosvětově zvýšila o 60% a sebevražda se nyní řadí mezi tři hlavní příčiny úmrtí obou pohlaví mezi 15. a 44. rokem lidského věku. V minulosti byl počet sebevražd nejvyšší mezi staršími muži, ale nyní se mezi mládeží zvyšuje tak rychle, že mladí lidé jsou v současné době nejohroženější skupinou ve třetině všech zemí. Odhaduje se, že počet pokusů o sebevraždu je 20krát četnější než počet završených sebevražd.

2. SEBEVRAŽDA V HISTORII

Historicky vzato je sebevražda součástí úpadku lidského chování, které má své kořeny hluboko v duši člověka. Hlavní příčinou sebevražd je způsob přemýšlení daného člověka. V židovsko-křesťanském myšlení je sebevražda považována legálně i morálně za něco špatného. Islám je taktéž proti sebevraždě s výjimkou učení o tom, že sebevražedný čin ve svaté válce odmění bojovníka zvláštním místem v nebi a zvláštní odměnou v reinkarnovaném životě. Toto učení však není křesťanské, mezi křesťanstvím a muslimským náboženstvím existují velice výrazné rozdíly. Většina ostatních náboženství, která neuctívají jednoho nejvyššího Boha, je přístupná učení o sebevraždě.
Antické Řecko dovolovalo zločincům spáchat sebevraždu. V obou kulturách, jak řecké, tak i římské, bylo pro toho, kdo byl poražen v boji, ctí, aby padl na svůj meč namísto toho, aby ho nepřítel zajal. Římské právo nakonec proti sebevraždě vystoupilo, a to z důvodu ekonomických ztrát, které římští občané utrpěli, když jejich otroci spáchali sebevraždu. Japonci mají zase něco, čemu říkají "seppuka" nebo "harakiri" (což představuje sebevraždu rozpáráním břicha). Tento typ sebevraždy praktikovali vysoce postavení Japonci (samurajové) namísto popravy, nebo i proto, aby se vyhnuli nějaké potupě. Ačkoli byly tyto praktiky v roce 1873 postaveny mimo zákon, je jisté, že duch harakiri je stále živý a aktivní, a to například mezi japonskými letci, kteří za II. světové války napadali americké lodě, přičemž používali svá letadla jako rakety a sebe jako naváděcí systémy. Do dnešního dne páchají buddhisté obětní sebevraždy a zaživa se upalují na protest proti sociálním podmínkám, a v Izraeli dokonce i v současné době Palestinci používají svá těla jako lidské bomby ve válce proti Izraeli. V některých afrických kulturách může rada starších nařídit svému náčelníkovi, aby spáchal sebevraždu. A i v mnohých antických kulturách se v jistých situacích od lidí očekávalo, že ukončí svůj život sebevraždou.

3. SEBEVRAŽDY ZNÁMÝCH OSOBNOSTÍ

Mnoho významných osobností spáchalo sebevraždu. Marilyn Monroe, jedna z nejpůvabnějších filmových hvězd, se předávkovala prášky na spaní a zemřela sebevražednou smrtí. O mnoha dalších filmových hvězdách se ví, že spáchali sebevraždu. Známý americký spisovatel Ernest Hemingway, který v roce 1954 získal Nobelovu cenu za literaturu a jehož styl prózy určil směr světového psaní beletrie dvacátého století, byl dalším člověkem, který zakončil svůj život sebevraždou. Fascinovala ho válka. Jako novinář se během II. světové války dostal do Londýna, kde podnikl několik misí s Královským letectvem. S americkým vojskem zase dne "D" (6. června 1944) přešel Kanál La Manche. Připojil se k 22. pluku 4. pěchotní divize a viděl hodně bojů v Normandii a bitvu v Bulge. (To byla bitva, ve které Spojenci utrpěli obrovské ztráty.) Účastnil se osvobození Paříže, a přitom všem nebyl nikdy zraněn, až na poranění při havárii letadla v roce 1952 v Africe. Psychika takového bezstarostného dobrodruha nám napovídá něco o jeho sklonu k sebezničení. V roce 1961 se v návalu deprese zastřelil.
Je spoustu dalších známých osobností co spáchali sebevraždu nebo jejich děti. Například dcera, již zesnulé herečky Stelly Zázvorkové, si vzala život. I podivín herec, Marek Vašut, se prý několikrát pokusil o sebevraždu, dnes už snad smysl života našel.

4. ZÁVĚR

Jedna věc je však jistá: všichni, kteří spáchají sebevraždu nebo se o ni pokusí, trpí nějakým druhem psychického poškození a potřebují pomoc kvalifikované osoby. Trpí určitým stresem, ale volí k jeho řešení velice abnormální způsob.
Sebevražedné chování je možné pozorovat i u dětí. Je hluboce zakořeněno ve způsobu přemýšlení člověka a zkušený pozorovatel je schopen odhalit jeho kořeny dokonce i na dětském hřišti, protože se projevují při každé činnosti daného jedince. Jedním ze signálů, kterému je třeba věnovat pozornost, je antisociální smýšlení. Profil sebevraha bývá charakteristický tím, že dotyčný člověk je jiný než ostatní lidé nebo není kolektivem přijímán.
Ovšem existují i případy, kdy je člověk psychicky naprosto v pořádku, společenský, ale potom se přihodí velká tragédie, např. smrt vlastního dítěte a je velice těžké to ustát. Myslím, že rodiče bývají nadosmrti poznamenáni tímto neštěstím, obzvlášť matky. Znám případ, kdy matce zemřel dvacetiletý syn a ona se utrápila k smrti. Nebo když člověka potká smrtelná nemoc a on místo velkého trápení v bolestech, spáchá sebevraždu.
Jsou lidé, kteří hledají smysl života neustále- střídají ženy, popíjí alkohol, cestují, pak když je nic neuspokojuje, začnou být závislí na drogách a zemřou, buď na následky jejich užívání nebo se zabijí.
Příčiny sebevraždy zkoumali dva známí sociologové a velké osobnosti- T.G.Masaryk a Emile Durkheim. Teorii zdravé a nemocné společnosti rozvíjí Emile Durkheim ve svém třetím základním sociologickém spise, který nazval „Sebevražda“, tato kniha vyšla roku 1897, tedy 18 let po Masarykově stejnojmenné studii. Avšak zatímco Masaryk hledal hlavní kořeny sebevražednosti v nedostatku náboženské zakotvenosti, Durkheim je viděl především v příčinách sociálních. Mně osobně je bližší Durkheim, myslím, že na člověka má vliv hlavně sociální prostředí.

Říká se, že život je boj a když do něj nevstoupíme pořádně vyzbrojeni, máme to vzdát. Tak bojujme