Když jsem podepisoval kupní smlouvu, nevěděl jsem pochopitelně o ničem z toho, co přijde. Ostatně byl jsem rád, že se něco vůbec našlo. Však to asi znáte, jaké to je, shánět vlastní byt, ne-li dokonce dům. A to vše ještě v hlavním městě. Ohavnost. Ale podle téhle smlouvy se jednalo o koupi století. Stojící, velký, prostorný dům, spousta staršího nábytku a jen pár spadlých tašek a rozbitých oken. Rozsáhlejší zarostlá zahrada, sousedi za vysokým betonovým plotem, klid jako na hřbitově. Plyn, elektřina a voda, stačí jen přinést si pár novějších přístrojů. A tohle všechno za zlomek odhadní ceny. Ano, jsem si vědom možného zfalšování některých údajů v posudku, který vypracoval nějaký známý realitního agenta, a proto jsem si na tuhle práci najal svého známého, soudního znalce.

Nízká cena byla zdůvodněna akutní nutností získat peníze ze strany majitelů a já tomu nakonec uvěřil, i když mi to nějakou dobu trvalo. Přišlo mi sice divné, že se bývalý majitel hystericky rozesmál ihned po mém podepsání smlouvy, ale přičítal jsem to jeho radosti z rychlosti mého jednání. Chyba, kterou už nikdy znovu neudělám.

Hned druhý den jsem se rozhodl nemovitost navštívit a podívat se, jak na tom opravdu je. Ano, již jsem tam byl dříve, ale to bylo v doprovodu realitního agenta a ti nikdy nepoukáží na chyby či vady. První, čeho jsem si všiml, byla nechutně dlouhá cesta nejrůznějšími dopravními prostředky počínaje metrem přes různé linky tramvají a autobusů až po vlastní nohy, které musely od poslední stanice autobusu ujít skoro kilometr. Jedinou výhodou je klid, který v téhle čtvrti panuje.

Konečně jsem se octl před svým prvním vlastním domem. Byl jsem na to náležitě hrdý, představuje to jistou dávku nezávislosti. Žádný podnájem, jen daň z nemovitosti, kterou je třeba zaplatit jednou ročně, navíc nijak vysokou. Na první pohled to byla opravdu masitá betonová stavba, která přežila snad staletí a byla nepochybně schopna přežít všechny okolní budovy, které jsou jistě mnohem mladší. Dům byl porostlý různými odrůdami popínavých rostlin, výborně.

Vložil jsem klíč do zámku vstupních vrat, otočil a vrata otevřel. Skoro neznatelnou cestu k vchodovým dveřím lemoval hustý porost nejrůznějších rostlin. Byl tak hustý, že by se v něm schoval celý jeden pluk a ještě by zbyla hromada místa. Zatímco jsem se kochal okolím a vysokým betonovým plotem, vrata za mnou sama zapadla. Zřejmě vítr. Pokračoval jsem ke dveřím.

Cestou jsem nemohl odolat pocitu, jako by mě někdo sledoval. Několikrát jsem se musel ohlédnout, abych své paranoie dokázal, že není důvod k obavám. Konečně jsem přistoupil ke dveřím a dostal se dovnitř. Podlaha byla krásně dlážděná, schodiště s pevným dřevěným zábradlím, všechno krásně zdobené. Architekt byl očividně velmi schopný.

Následujících pár hodin jsem věnoval důkladné prohlídce všech zákoutí domu, prošel jsem každou místnost, prohlédl každý kus nábytku, navštívil jsem dokonce i sklep. Tak prostorný a velký sklep jsem ještě nikde neviděl. Zajímavé, že mi ho nikdo při dřívější prohlídce neukázal. Byl jsem se stavem domu opravdu spokojen. Bude třeba výměna jednoho okna a tím to skončí. Nábytek je ve výborném stavu, dokonce se tu nachází i knihovna plná knih, zřejmě staršího ražení.

Byl jsem tou prohlídkou tak vyčerpán, že jsem ve střešním pokoji usnul s hlavou na špalku... ehm, pardon, na stole. Měl jsem krásný sen o lásce, jako vystřižený z červené knihovny. Lehce patetický, ale hezký. Probudil jsem se a zjistil, že venku je už tma. Pokoj byl jen lehce osvětlen zbytkovým světlem z lamp na ulici. Chvilku jsem se kochal výhledem na zahradu, když jsem zahlédl něco, co se rychle pohybovalo trávou. V zápětí jsem uslyšel slabé zamručení. Že by kočka? Nebo zbloudilý pes? Ani na jedno to nevypadalo. Až budu odcházet, budu si muset dát pozor.

Rozsvítil jsem světlo v místnosti, ale praskla žárovka. Rozhodl jsem se tedy sejít dolů a pobýt nějakou dobu tam. Opustil jsem střešní místnost a rozsvítil krátké chodbě. To jsem ale neměl dělat, protože jsem tak vyplašil klubko potkanů, kteří se rozutekli všemi směry. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Byl to ale jen náznak toho, co teprve přijde.

Zaslech jsem třeskot skla. Střešní okno po mé levici se rozbilo a já spatřil čile se pohybující výhonky zlověstně vyhlížející rostliny, které pronikly dovnitř a s neuvěřitelnou přesností mě lapily za nohu. Měl jsem co dělat, aby mě rostlinka nevytáhla oknem ven a nepraštila se mnou o střechu. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo uvolit a odkutálet se ke dveřím na druhé straně chodby.

Otevřel jsem dveře, udělal rychlý krok vpřed, vrazil do brnění a odskočil. S hrůzou jsem sledoval, jak se brnění pohybuje a očividně se mnou má nějaké zlé úmysly. Chvilku jsem před ním utíkal, honili jsme se v místnosti a nakonec jsem mu zabouchnul dveře před nosem. Duchapřítomně jsem hledal klíče, zatímco on sbíral sama sebe ze země, a zamknul dříve, než mohl použít kliku.

Na cestě dolů po schodech jsem samozřejmě z toho zděšení špatně šlápnul, natáhl se na zem a ošklivě si zvrknul kotník. Kulhal jsem dál, směrem k východu. Už jsem toho měl dost a chtěl jsem se dostat ven.

Otevřel jsem dveře a za nimi stál dvoumetrový vyhazovač se zvířecí kůží, býčími rohy, čtyřma rukama a velkým ocasem. Rychle jsem dveře zase zavřel, zabednil a všude zatloukl hřebíky. Pardon, přeháním, hřebíky jsem neměl. Tedy kromě těch zaražených v botě. Tak jako tak mi ale chybělo kladivo.

Takže ven se dveřmi nedostanu. Jen klid, řekl jsem si, musí odsud vést i jiná cesta. Naneštěstí jsem moc dlouho přemýšlet nemohl, protože se objevil přerostlý pavouk a narozdíl od těch, které si pěstuji doma, mě tenhle vůbec neměl rád. A byl pěkně rychlý, potvůrka. Podařilo se mi utéci před ním do sklepa. To byl však pád z bláta do louže.

Všude byla naprostá tma a kdybych s sebou neměl baterku, asi bych do té hromady potkanů spadl. Opatrně jsem je obešel a pokračoval hlouběji dovnitř ve snaze najít druhý východ. Našel jsem dveře, kterých jsem si při prohlídce domů nevšiml. Otevřel jsem je a vešel dovnitř.

Procházel jsem kamennou chodbou, kterou očividně nikdo velmi dlouho neuklízel. Všude byly popínavé rostliny a velké pavučiny s velkými pavouky. Děsivou atmosféru ještě umocňoval bzukot masařek, opět neobvykle velkých. Dostal jsem se na konec chodby, otevřel další dveře, špatně šlápl a spadl do stoky. Když už jsem si myslel, že se mi nic horšího stát nemůže, uslyšel jsem smečku nějakých psovitých šelem, nejspíše vlků, jak se ke mně rychle blíží z druhé strany.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily, naprosto nezávisle na zvrknutém kotníku. Plácal jsem chodidly ve vodě ale moc pomalu. Když už jsem měl vlky přímo za zády, všiml jsem si konce chodby a mříže v poslední čtvrtině stěny, kudy odtéká voda. Takže jsem v pasti, pomyslel jsem si.

Chtěl jsem zpomalit, ale narazil jsem na nějakou kovovou tyč, o kterou jsem zakopl. Už zase. Tentokrát mi to ale zachránilo život. Ty kanálové mříže už byly hodně staré a mně se podařilo je rukama, které jsem stačil napřáhnout během svého pádu před sebe, rozrazit a setrvačnost spolu s proudem vody mě odnášely neznámo kam. Baterku jsem v tom všem shonu nenávratně ztratil.

Všude byla tma a já se řítil kanálem neznámo kam. Vody přibývalo a já měl problémy najít vzduchovou kapsu, kde bych se mohl nadechnout. Když už jsem si myslel, že se utopím, prorazil jsem hlavou další mříže a skončil v malém jezírku. Naštěstí jsem vědomí neztratil a podařilo se mi dostat se na hladinu.

Plácal jsem se ve vodě na slepo ještě chvilku, dokud se z nějakého nepochopitelného důvodu nerozežhnuly louče lemující obrovskou podzemní místnost. Doplaval jsem ke břehu a teprve po tom, co jsem se dostal na břeh, jsem si uvědomil, že neumím plavat.

Zcela promočený a vyčerpaný jsem si lehl na záda a poslouchal svůj dech. Nechápal jsem, že po tom všem ještě žiju. Otřel jsem si rukama nánosy řas z obličeje a začal přemýšlet, co dál.

Slyšel jsem zvuk vzdálené bouřky i hlasy, které naříkaly a volaly mne. Jezírko plné splašků se změnilo v krvavou lázeň s plovoucími kusy masa. Praštil jsem se do hlavy? No jo, ovšem, už si vzpomínám, praštil. Na druhém konci obrovské místnosti stál onen vyhazovač s býčí hlavou a zvířecími rohy. Ehm, tedy, býčími rohy a zvířecí hlavou... totiž ne, zvířecí kůží, zjizveným lidským obličejem a býčími rohy. Oči mu žhnuly rudě a on ke mně promlouval.

Nevnímal jsem moc, co říká, snad kromě vět, které jasně určily můj osud. Hodlal mne vyexpedovat do posmrtného života. Proč tyhle kreatůry vždycky usilují o něčí život? A zrovna tady, že si nevystačí s hymzem a šváby. Zbytek informací, které se mi pokoušel sdělit, byl zcela nepodstatný. Má cesta ven vedla přes něj. Nemohl jsem ho obejít, musel jsem se mu postavit. To se ale snadněji řeklo než provedlo. On byl o půlku větší než já, měl čtyři ruce a svaly kulturisty. Já posilovnu poslední dobou zanedbával a naposledy jsem se pral na základní škole.

Rozběhl se směrem ke mně s očividným úmyslem připravit mě o život. Chvilku mě přemohly pochyby, ale já věděl, že s nimi se mu postavit nemůžu. Na chvilku jsem zavřel oči a uklidnil se. Otevřel jsem oči a vzpomněl jsem si na hodiny fyziky, zejména o všem, co se týkalo těžiště. S touhle znalostí mi stačilo skrčit se, chytit ho zhruba v jeho těžišti a hodit ho za sebe. Praštil s sebou setrvačností o zeď a já nemohl potlačit úsměv.

Využil jsem chvíle jeho překvapení a nerozhodnosti k ústupu. Něco, co vypadalo jako východ, se nacházelo na druhé straně místnosti, kam jsem se rozběhl, jak nejrychleji jsem mohl. Začal mě dohánět, ale stejně skončil jako bezhlavý rytíř. Přibouchnul jsem mu dveře před nosem. Ten nadával...

Spěchal jsem po schodech nahoru a vylezl kus od domu. Nahlas jsem se rozesmál a s vědomím, že se mi už nemůže nic stát, jsem se vydal k vstupní bráně. Nějak jsem ale zapomněl na popínavé rostlinky, kterým se zachtělo odvety. Co však ony nevěděly, bylo, kde jsem se vykoupal. To víte, stoka zrovna nevoní jako parfém Celine Dion, a těm květinkám to asi docela vadilo.

Dorazil jsem domů, oblečení hodil rovnou do pytle a důkladně se vysprchoval. Když jsem té noci padl vyčerpáním na postel a usínal, věnoval jsem tichou vzpomínku vazounovi s býčími rohy a přemýšlel, co s ním a tím domem udělám. Že bych dal vazouna do vitríny, třeba vycpaného, místo stoky zřídil tobogán a prodával vstupné? Ne, ale od téhle chvíle si dám rozhodně velký pozor při všech větších investicích a nebudu kupovat dům,... totiž zajíce, v pytli.