21.Březen 2008

Láska a smrt | → Story

K: Dnes jsem tě postrádal ve škole.. kde jsi byla??

 

H: Jo.. musela jsem jít k doktorovi

 

K: (Oh) .. Vážně?? .. Ty??

 

D: Nic zvláštního.. každoroční prohlídka

 

D: Tak co jsme dnes dělali v matice??

 

K: Nic ti neuteklo.. jen spoustu zápisků

 

D: OK, dobře

 

K: Jo..

 

D: Hey, mám otázku..

 

K: Ok, ptej se!

 

D: Jak moc mě miluješ??

 

K: Víš že tě miluju víc než cokoliv!

 

D: Jo..

 

K: Proč ses ptala??

 

D: .. >mlčí< ..

 

K: Je něco špatně??

 

D: Ne, všechno je v pořádku

 

K: Dobře..

 

H: Jak moc ti na mě záleží??

 

K: Chtěl bych ti dát celý svět v úderu srdce kdybychmohl..

 

D: Chceš??

 

K: Samozřejmě, že ano! >povzdech< .. je něco špatně??

 

D: Ne, všechno je v pohodě

 

K: Určitě??

 

D: Ano..

 

K: Dobře.. já doufám..

 

D: Chtěl bys pro mě zemřít??

 

K: Kdykoliv bych se pro tebe třeba zastřelil .. miláčku

 

D: Opravdu??

 

K: Kdykoliv. Ale teď vážně.. není něco špatně??

 

D: Ne .. já jsem v pohodě, ty jsi v pohodě, myjsme v pohodě.. všechno je v pohodě.

 

D: Musím jít.. uvidíme se zítra ve škole

 

K: Dobře.. Ahoj .. MILUJU TĚ

 

D: Taky tě miluju, pá

 

-DALŠÍ DEN VE ŠKOLE-

 

K: Čau.. neviděl jsi dneska moji holku??

 

F: Ne..

 

F: Ani včera tu nebyla

 

K: Já vím, celou noc měla obsazený telefon..

 

F: Hele vole, tak víš jaký holky někdy jsou..

 

K: Jo, ale ona ne..

 

F: Nevím co ti mám ještě říct..

 

K: Tak dobře.. musím jít na angličtinu.. uvidíme se po škole

 

F: Ok.. já jdu na chemii

 

-TU NOC-

 

.. crr, crr .. crr

 

D: Prosím?

 

K: Ahoj

 

D: (Oh).. Čau

 

K: Ty jsi dneska nebyla ve škole??

 

D: (Oh) .. Musela jsem jít na nějaký vyšetření

 

K: Jsi nemocná??

 

D: Hmm……. Musím jít., na druhé lince mi volá máma

 

K: Počkám..

 

D: Může to trvat dlouho, zavolám ti později.

 

K: Dobře.. Miluju tě miláčku.

 

>> hodně dlouhá pauza <<

 

D: (se slzou v oku) Podívej, musíme se rozejít

 

K: Cože???????

 

D: Je to to nejlepší co pro nás můžu teď udělat

 

K: jo??

D: Miluju tě..

 

.. klik .. (položení sluchátka)

 

DĚVČE NEBYLO VE ŠKOLE 3 TÝDNY A NEZVEDÁ TELEFONY

 

K: Čau vole..

 

F: Čau

 

K: Co se stalo??

 

F: Nic .. hele mluvil jsi se svojí ex??

 

K: Ne

 

F: Takže jsi neslyšel??

 

K: Neslyšel co??

 

F: Hmm .. nevím jestli bych měl být ten co ti to řekne

 

K: Vole ..co to kur*a .. MLUV!!

 

F: (Oh) Zavolej sem 433-555-3468

 

K: Ok

 

PO ŠKOLE KLUK VOLÁ NA TO ČÍSLO

 

S: Dobrý den, okresní nemocnice, sesterské oddělení

 

K: (Oh) Musel jsem si splést číslo.. sháním svoji kamarádku

 

S: Jak se jmenuje pane??

 

.. kluk dává informace..

 

S: Máte správné číslo.. To děvče je jednou z našichpacientek

 

K: Opravdu?? Co se jí stalo?? Jak jí je??

S: Číslo jejího pokoje je 646 budova A, oddělení 3

 

K: Co se stalo??

 

S: Prosím přijďte a můžete ji vidět

 

K: Počkejte! Ne!

 

.. tůůůůt .. tůůůůůůůt ..

 

KLUK JDE DO NEMOCNICE .. DĚVČE LEŽÍ NA NEMOCNIČNÍ POSTELI

 

K: Panebože! Jsi v pořádku??

 

D: …….

 

K: Miláčku! Mluv se mnou!

 

D: Já …….

 

K: Ty co?? Ty co ??

 

D: Mám rakovinu.. a žiju na přístrojích

 

K: ……. (strašně moc se rozpláče)

 

D: Dnes mi ty přístroje odpojí …….

 

K: CO??

 

D: Chtěla jsem ti to říct, ale nemohla jsem

 

K: Neřekla jsi mi to?!

 

D: Nechtěla jsem ti ublížit

 

K: Ty mi nikdy nemůžeš ublížit!

 

D: Chtěla jsem jen vidět, že citíš to stejné co já

 

K: ??

 

D: Miluju tě víc než cokoliv! Chtěl bych ti dát celý světv úderu srdce kdybych mohl.. Kdykoliv bych se pro třeba zastřelil

 

K: …….

 

D: Nebuď smutný, miluju tě a pořád tady budu s tebou

 

K: Tak proč jsi se se mnou rozešla?!

 

S: Mladý muži.. návštěvní hodiny jsou u konce

 

KLUK OPOUŠTÍ POKOJ .. DĚVČE JE ODPOJENO OD PŘÍSTROJŮ AUMÍRÁ, ale co chlapec neví je, proč mu děvče kladlo ty otázky, chtěla aby tořekl na poslední chvíli a rozešla se s ním jen proto, protože věděla že jízbývají pouze 3 týdny. A myslela si, že ho tím ušetří trápení, když se rozejdounež umře.

 

-DALŠÍ DEN-

 

Chlapec byl nalezen mrtvý se zbraní v ruce a vzkazzněl: Řekl jsem jí, že bych se pro ni zastřelil ……. Stejně jako ona řekla, žeby pro mě zemřela …….

Jízda na motorce | → Story

Chlapec a dívky jeli na motorce rychlostí 120 km/h

 

D: Spomal nebo sletím!

 

CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!

 

D: Spomal prosím, já se bojím.

 

CH: Neva, je to zábava!

 

D: To teda není, prosím spomal

 

CH: Fajn, tak jo! Když mi řekneš, že mě miluješ.

 

D: Miluju tě, spomal už ..

 

CH: Teď mě prosím obejmi jako by to bylo naposled.

 

……. Dívka ho obejme …….

 

D: Spomalíš už konečně?!

 

CH: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si jí?? .. Překáží mi.

 

……. Druhý den v novinách …….

 

- Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byli na nídva lidé, ale jenom jeden přežil ..

 

.. Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistil, že muvypověděly brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla.

 

Místo toho chtěl, aby mu řekla, že ho opravdu miluje ..

Naposledy ho odejmula a potom jí dal svou helmu, i kdyžvěděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít.

18.Červen 2007

Srdce | → Poems

Srdce svý ze zlata na dlani nosím,
už mi ho neberte o to vás prosím.
Celé je rozbité , v dlani se drolí..
to MÁLO co z něj zbylo i přesto moc bolí..

Beruška | → Poems

Beruška malá

lásku svou hledá.

Hledá,hledá,hledá všude,

věří,že láska pro ní někde bude.

Však v hloubi srdce tiše zoufá,

ale neztrácí naději, ne ,ještě doufá.

Věří,že je ještě naděje,

věří,že láska pro ni někde je.

A tak dál hledá a hledá, se svojí láskou jednou se shledá.

Dopis na rozloučenou | → Story

Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka

u

Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který ho bodal do srdce tisíci ostrými noži.

Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."

Největší soupeřka | → Story

Jako světlo svíce přitahuje můru, tak i ty jsi si přitáhla jeho. On byl ale můj! Víš to? Už měl svou lásku a to mě. Proč sis nevybrala někoho jiného? Proč jeho? Byla jsi jako bouře a já jako vánek, proto tě chtěl víc? Byla jsi jako slunce žhavá a zářivá a já jako malá blikající hvězdička. Vyrvala jsi ho z mojí měkké náruče a sevřela ho ve svých drápech. Už ho nepustíš, navždy zůstane s tebou. Co byla má něha proti rozkoši, kterou jsi mu dala ty. Proč nepoznal, že ty ho tou rozkoší ubíjíš? Dnes jsem ho viděla naposled. Viděla jsem, jak ho přivezli. Já viděla, kam až jsi ho dohnala a přesto tě neopustil. Držel tě do poslední chvíle, co dýchal. Potom jsi mu vypadla z dlaně. Viděla jsem tě ležet na té studené podlaze nemocničního příjmu. Já v tobě viděla tu největší soupeřku, nad kterou se mi nepodařilo vyhrát, ale pro všechny ostatní jsi byla jen použitá stříkačka mrtvého feťáka.

Smrt narkomana | → Story

Hlasitá hudba se linula z otevřených dveří nočního baru. David se třásl po celém těle a opíral se o zeď. Vnitřnosti se mu svíjely v křeči a on hlasitě a namáhavě oddychoval. Konečně se objevil Marian a obezřetně k němu přistoupil, jako by se jednalo o obtížný hmyz a ne o člověka.
"Máš?" hekl David. Mario přikývl a nastavil dlaň. David mu do ní vtiskl dvoutisícovku a malý pytlíček mu z ruky téměř vyrval. Bez pozdravu se odbelhal do tmavého průchodu, kde předchozí tři noci přespával.
Čelo se mu perlilo potem, když konečně držel jehlu s heroinem. Dal si víc než obvykle, vždyť tenhle strašný absťák potřebuje větší dávku. Vyhrnul si rukávy a odhalil zjizvené a rozpíchané ruce. Nezdržoval se hledáním žíly, prostě jehlu zabodl do předloktí. Ucítil, že minul a rychle ji vytáhl. Chvíli pozoroval nachový pramínek, jak si razí cestu mezi jizvami. Pak si stáhl kalhoty a tentokrát přesně vpíchl jehlu do žíly na pravém stehně.
Jeho "zlatá dávka" mu pomalu začala kolovat krví. Pochopil, že to přehnal, až když se udeřil hlavou o chladný beton a ztratil vědomí.

Otevřel oči, do nichž se mu opíralo sluneční světlo. Omámeně vstal a rozhlédl se kolem sebe. Krásné počasí rozehřívalo zelený trávník, na kterém před chvílí ležel, vysoké topoly se chvěly v příjemném větru a vrhaly podlouhlé stíny. Rozhlížel se okolo sebe, oči doširoka rozevřeny.
Blížila se k němu štíhlá postava v černých šatech, obličej zahalený tmavým závojem. Zastavila se dva kroky před Davidem a zlehka se mu poklonila. Udělal totéž a uchopil ji levou rukou v pase, pravou stiskl její dlaň v černé rukavičce. Začala hrát tichá a nevtíravá hudba a David s neznámou se roztančili. Valčík. Raz dva tři, raz dva tři…
David se snažil nahlédnout pod závoj, ale v rychlém víření se mu to nedařilo. Teprve teď si všiml, že už nejsou v krásné přírodě, ale v potemnělém sále, osvětleném jen svícemi a starodávným lustrem a on že má na sobě společenský oděv s bílými rukavicemi a černým motýlkem.
Hudba hrála čím dál rychleji a jeho tanečnice se otáčela víc a víc. Její obraz se mu rozmazával před očima a on se chtěl vytrhnout, zastavit se nebo vykřiknout, ale z hrdla mu nevyšla jediná hláska a jeho tělo dál vířilo v zběsilém tempu. Hudba mu náhle připadala jako kvílení divokých koček a jejich tanec přestal připomínat valčík. Pak si všiml, že jí v šíleném otáčení spadl závoj a odhalil tak šedou lebku bez očí a bez výrazu.
Konečně vykřikl a děsivá kostra ho pustila z drtivého objetí. Spadl a zavřel oči…

"Sestro, otevřel oči, vidíte? Třeba se z toho dostane…" zašeptala s nadějí mladá sestřička Blanka. Její o dost starší kolegyně smutně zavrtěla hlavou.
"Nedostane, Blaničko. On už nemá v pořádku žádný z vnitřních orgánů, víte? Z toho už ho vysvobodí jenom Pánbůh. Ale víte co? Jděte za ním. Ale jen na chvíli."
Blanka v zelené roušce vstoupila na pokoj Jednotky intenzivní péče. Její pacient měl stále otevřené oči a hleděl na strop. Při životě ho udržovaly desítky hadiček. Upřel své bolestí zkalené hnědozelené oči do Blančiných modrých a usmál se.
Vždyť za Blankou stála jeho nevěsta v černém závoji a přicházela mu dát dlouho očekávaný svatební polibek…

Na jednom z přístrojů zapípala dlouhá červená čára.