Sedím tady jako spráskaný pes... Koukám na tu obrovskou haldu papíru a přemýšlím, jestli je skutečně možné, dostat tolik informací do jedné jediné hlavy... Všechna předsevzetí a sliby jsou pryč, svaťák je v plném proudu a já se nedokážu soustředit... Nevím, jak se to dělá, aby se rozum i srdce dokázaly upnout na jednu věc zároveň a ani trochu si neodporovaly... Vím, že se musím učit, vím, že je to to poslední, co ještě na střední musím, ale nejde to. Když škola nemůže chápat, jak mi teď je, nebudu ani já chápat to, že se to po mně chce!

Pořád to vidím... Mám to před očima jasněji než tu hloupou ekonomiku, přestože tu leží přede mnou a TO se stalo už tak hrozivě "dávno" ... Hrozně to letí... Je to už dva měsíce a přesto to bolí jako ve chvíli, kdy jsem Tě spatřila naposledy... Proč se to muselo stát? Proč jsi musel odejít a všechny nás tady nechat? Vždyť je toho tolik před námi... Chci Ti říct, jak moc Tě mám ráda, jak hrozně jsem šťastná, že jsi můj táta a to, jak jsi nenahraditelný! ... Potřebuju, abys tu byl, abych si mohla postěžovat, jak moc se bojím maturity, potřebuji Tě obejmout a slyšet Tvé - "Vůbec se neboj, Ty jim to nandáš, jsi přeci moje šikovná holka"... Já prostě musím vědět, že Tě mám, že jsi na mne pyšný, že jsi hrdý, jak jsem to všechno zvládla... Tak proč tu nejsi??? Proč???