Ubi bene, ibi patria

Stál jsem u lodi a prohlížel jsem si informační tabuli. Mé tělo bylo zahaleno bílým oblekem s límečkem ke krku. Každé dvě minuty jsem se ujišťoval o čase. Tvé zpoždění nabíralo minuty, ale nevadilo mi čekat, jsem zvyklý na ledacos. Vnímal jsem okolí. Slyšel jsem auta jedoucí po blízkém mostě, vzdálené hovory lidí, kterým nebylo rozumět, ševelení listů stromů v mírném, studeném vánku, v bezprostřední blízkosti však nebyl nikdo. Po nějaké době jsem ale slyšel rychlé kroky. Vešla jsi do mého zorného pole.
Poprvé v životě jsem viděl slečnu, která má úsměv větší než hlavu. Měla jsi svůj červený kabátek, přesně, jak jsi psala, třebaže jsem si červenou představoval trochu jinak. Vypadala jsi trochu překvapeně, po zhlédnutí mého ošacení, ale mohu jen hádat. Šli jsme se projít, a ty jsi vyrazila jako bys chtěla utéct. Dlouho jsem nešel rychle, tudíž se z pomalé chůze stala má normální. Srovnali jsme však krok a dali jsme se nesměle do řeči. Po několika minutách se ve mně ozval ten známý pocit citových sympatií.
Už když jsme si psali jsem toužil vidět tvé černé oči, neboť jsem podobné neviděl. Byl jsem rád nejen za možnost prohlédnout si je, ale i za to, že jsem první, kdo ti řekl, že tvé oči nejsou černé, nýbrž hnědé. Stál jsem půl kroku před tebou a hleděl jsem ti do panenek. Tolik jsem tě chtěl políbit, nechtěl jsem tě však polekat, proto jsem se jen koukal. Jako v muzeu - koukat, ale nesahat.
Čas plynul, a my s ním. Jiskra přeskočila už na první schůzce. Oboustranně. O několik dní později jsem se stal prvním člověkem, který ti napsal básničku. Udělala ti radost, což jsi mi oplatila polibkem. Nekonečný okamžik. Líbání v dešti na louce bylo vždy výhradou romantických filmů, jež se staly naším životem. Poprvé sis vyzkoušela spaní - navíc ve dvou - v houpací síti, pozorovali jsme slony, hledali jsme zajímavé kamínky.
„Jen kousek štěstí mi chybí k absolutní spokojenosti,“ řekl jsem ti jednou. Zeptala ses, co to je. „Prstýnek na tvé ruce,“ odpověděl jsem.
A pak se všechno rozplynulo v prach.