Už je to rok a půl, co jsem se dozvěděla, že budu mít dalšího sourozence, brášku. Mamka už je starší a mezi mnou a mým malým bráškou je 17 let, takže vzhledem k jejímu věku byla mamka na rizikovém těhotenství a počítalo se s tím, že to s ní bude trošku horší a že možná bude rodit císařem, ale bohužel to nebylo tak jednoduché!
Mamka v sobotu 2.12.06 byla na kontrole jelikož byla už týden po termínu, tak ji prohlédli, aby se ujistili, že je všechno v pořádku, tehdy podle nich všechno bylo v pořádku, tak ji poslali domů, že až v pondělí jí udělají zátěžové testy, aby zjistili jestli zvládne klasický porod, jenomže mamka už večer z neděle na pondělí v noci strašlivě vyjekla, vytekla jí všechna plodová voda a saniťáci se báli, jestli to vůbec do nemocnice stihnou, jelikož dítě má v plodové vodě kyslík, ale když tam ta plodová voda není, tak se může i udusit a mohl umřít jak malý, tak mamka. Naštěstí to do nemocnice stihli, ale tam se objevila další komplikace, malého zachránili po císaři a oživili, ale mamka začala strašlivě krvácet, doktoři mi říkali, že z ní teklo litry krve a že se jim vůbec nedařilo ji zastavit, museli si zavolat na pomoc doktory z Karlova náměstí. Pak zjistili, že mamka má něco s dělohou a museli jí celou vyjmout, protože, kdyby to neudělali, tak by moje mamka umřela! Podle doktorů má mamka špatnou srážlivost krve, proto tolik krvácela, ale bylo tam prý i něco navíc, co ji prý ohrožovalo a ohoržovalo ji i několik měsíců potom, ale nechtěli mi to říct, protože to neříkali ani mamce.Doktoři nám pak říkali, že její operace byla tak netypická, že ji natáčeli na video a podle toho videa prý budou všichni doktoři, kdyby nastala znova u někoho taková situace, postupovat, protože něco takového se jim prý stalo poprvé a říkali, že je pomalu zázrak, že se podařilo mamku zachránit, až tak moc netypické to bylo!!!!
Asi dva týdny na to pustili mamku domů, že už se vše dobře hojí a mamka vypadala v pořádku, navíc jsme chtěli, aby na svátky byla doma, protože bez ní by to u nás doma nebyli žádné Vánoce...Když se mamka vrátila domů, tak jsem měla stále obavy z toho, co mi v nemocnici říkali doktoři, že se jí uvnitř v břiše může něco přetrhnout a může umřít a já v té době nevěděla, co bych pak dělala bez mámy, bratr byl dospělí, táta je s mámou rozvedený skoro šest let a má novou rodinu, mámy nový přítel by si malého vzít nemohl protože až tři týdny v kuse jezdí s kamiony do zahraničí a co bych si já sama počala bez ní!
Už tak jsem na tom byla psychicky dost špatně, týden potom, co mamku odvezli do nemocnice jsem se nervově i psychicky ve škole zhroutila, že mě poslali domů, protože v takovém stavu bych na školu stejně neměla myšlenky...Ale co mi to bylo platné, ty myšlenky na to jak vidím před sebou mámu nemohoucí, skoro neschopnou říct jediné slovo, oteklou, namodralou, samá modřina, sraženina krve, neschopnou zakašlat, protože při každém zakašlání měla šílené bolesti!!!!Řekněte mi, co bych dělala když tu byla stále ta možnost, že tu nemusí být, kdo by se postaral o toho malého, kdo by ho krmil, když by mámy nebylo!!!!
Tehdy toho na mě bylo strašně moc, všechno se to na mě hroutilo jak domeček z karet, psychicky a nervově jsem to už vůbec nezvládala, někdy jsem měla až záchvaty, že jsem začala strašně moc brečet a celá jsem se začala třást a nevěděla jsem vůbec, co s tím dělat, jak to zastavit, cítila jsem strašlivou bezmoc! Jediné vysvobození pro mě byl můj kamarád Petr, kterému jsem se s tímhle vším svěřila a on mě vyslechl a jako jediný se mě nesnažil litovat, ale snažil se mě pochopit a podržet...co jsem v té době hlavně nesnášela, byla lítost druhých, ty smutné pohledy odevšad, jako že mě chápou a že je to mrzí...ale co oni mohli vědět!!! Nemohli ani trošičku tušit, natož pak vědět, jak je to pro mě strašné žít s takovou bolestí a s myšlenkami na to, že bych třeba jen na okamžik měla přijít o svoji mamku...bylo to k nevydržení a strašně moc to bolelo!!!
Bylo to strašné, stále se mi do očí vracel ten obraz mámy zeslabené a ležící na JIPce na lůžku, přišpendlená snad na dvaceti přístrojích a také se mi stále vracela myšlenka na to, že bych ji už nikdy neměla vidět, nemohla se s ní smát, nemohla se s ní třeba i pohádat kvůli blbosti!!!!!
Nechci si už nic takového představovat, protože už jen ty vzpomínky mě strašlivě bolí!!!!!!! :'-(