Všude bylo vedro až k zalknutí, jen na hřbitově byl nezvyklý chlad. Za
vysokou zdí , až
v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří zašli
na samí konec hřbitova
s touhou najít neco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala krásná tvář dívky, která
náležela fotografií.
,,byla velmi šťastná". Její úsměv byl tak krásný jako-by neznala nic jiného, než
štěstí a lásku..Před hrobem stál chlapec. Smutně se díval na náhrobek, jenž měl na svém náhrobí
citát: ,,KDEKOLI
BUDEŠ, NAJDEŠ MĚ VEDLE SEBE!"
Tomu chlapci mohlo být asi tak 18let. Stál tam sám ve stínu lip
a v rukou držel kytici
kopretin. Hladil ji a z očí mu chvilkami padaly slzy. Já tam stála v pozadí s
trochou bolestí a pozorovala
ho. Stál tam už asi dvě hodiny. Přistoupila jsem blíže, abych mu viděla do
obličeje. Mezi tím se ani
jednou nepodíval jinám, než na tvář té dívky. Bylo mi divné, že takový pěkný
kluk není teď někde na
plovárně, kde by ho obletovala hejna krásných děvčat, a že tu stojí a padají mu
slzy jako hrachy. Když
jsem se mu podívala na ústa viděla jsem, že si s někým povídá, ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si
uvědomila, že slova, která vypouští přez rty jsou určena někomu, kdo už věčně
spí.! Byla to slova pro
tu neobyčejnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla. Až po chvíli mu zesílil
hlas ,,PROČ JSI MI
ODEŠLA".V tom položil na hrob květiny, otřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal
si z kalhot kapesník
a otřel si slzy, avšak bylo zvláštní, že jeho hlas nebyl zlý.Promluvil na
mě:,,AHOJ, POTŘEBUJEŠ NĚCO?"
Nezmohla jsem se ani na slovo a začala jsem plakat. Odvedl mě na lavičku pod
lípou a půjčil mi kapesník.
Konečně jsem se zpamatovala a řekla jsem ,,PROMIŇ, JÁ NECHTĚLA!" To nic řekl on a začal vyprávět
svůj neobyčejný příběh...
Jmenovala se Miki. Poznali jsme se na diskotéce, líbila se mi a
tak jsem šel pro ni tancovat,
připadala mi jako bohyně, kterou seslal snad sám bůh. Vypravovali jsme si spolu
a já ji pak šel vyprovodit
domů. Druhý den byli spolu poprvé na plovárně a tam ji poprvé políbil. Potom
nastalo moc pěkných dnů.
Chodili jsme spolu a měli jsme se moc rádi. Chodil jí naproti ke škole a ona
jemu také. Chodili do divadla,
ale dovedli ze sebe udělat i hašišáky. Půjčovali si věci a potom jim začali
říkat kamarádi,,MANŽELATA".
Když Nik o tom všem vyprávěl, bylo mi do pláče. Nedovedla jsem slzy udržet.
Plakala jsem a plakal i on.
Kvetoucí stromy a keře byly jediným svědkem naší rozmluvy. Jeho oči měli takový
divný žal a smutek,
jaký jsem jestě nikdy neviděla, bylo to něco zvláštního vidět plakat kluka.
Když jí bylo 16let chodili jsme spolu rok. oslavovali jsme to
s kamarády na chatě a potom se šli
koupat. Bylo to něco hrozně nádhernýho milovat se ve vodě a potom si plánovat
budoucnost.Ráno potom
kamarádi odjeli a oni tam zůstali sami. Snídaně v trávě, bylo jim to
slavnostnější.Cítili se nejšťastnější na světě.
Když dokončoval toto smutné vyprávění, zapamatoval si věty a
oči se mu stále více zalívali slzami.
Potom vyprávěl ten osudný den....
Bylo právě takové vedro a oni se dohodli, že si vyjedou do
přírody.Jejich kamarádi se nabýdli, že
je vezmou tam, kam budou chtít. Miki byla toho dne moc krásná. Měla nové šaty a
její vlasy byly tak krásně
rozevláté, až se dech tajil. On byl nevýslovně šťastný, když mu Miki pročesávala
vlasy, které měl i on trochu
delší. Večer se blížil a oni se rozhodli, že pojedou na diskotéku. Lidé se po
nich dívali, jaký to je pěkný pár.
Každý jim fandil. Zábava ubíhala a oni spolu tancovali celý večer. Když zábava
skončila, sedli si každý do
jiného auta. Naposledy, ano naposledy se políbili, pohladili a potom se to
stalo.! Auta se od sebe rozdělila a
každý jel svou stranou. On přijel domů a šel spát..
Uprostřed noci mu volali z nemocnice, že tam odvezli těžce
zraněnou dívku, která si moc přeje,
aby tam přišel. Celou cestu běžěl, nevnímal stromy, domy, ulice-ani nevěděl jak
tam doběhl. Doběhl do pokoje, kde na lůžku ležela ona. Její vlasy byly ještě od krve. U postele seděli
její rodiče. V jejich očích byl
pohled., na který nikdy nezapomenu. Ona jen na krátko otevřela oči a řekla:
,,NECHCE SE MI UMŘÍT,
ALE MUSÍ TO BÝT." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který se nese těžce
pokojem řekla:
,,ZA VŠECHNO CO STE PRO MĚ UDĚLALI, VÁM DĚKUJU!!." Držel jsme ji za ruku a ona
hlasem,
který ji ani nepatřil řekla: ,,MOC TĚ MILUJU! A NECHCE SE MI OD TEBE!¨.!" Dones
mi někdy
kopretiny a nenechávej můj hrob nikdy prázdný. ,,MILUJI TĚ NAVŽDY..Měla jsem vás
všechny moc ráda.
rodiče i tebe, jediného v mém životě. Potom usnula a my jsme museli opustit
pokoj. Její matka se zhroutila
a její otec očima plných slz jí podpíral. Já vyběhl ven a začaly mi ztékat slzy.
Najednou jsem byl sám. Chtěl
jsme v tu chvíli zemřít. Dávali ji malou naději. Celou noc jsem prochodil pod
okny nemocnice a nevěděl,
jestli ještě žije. Svítalo a nastával nový teplý den a já jsem měl mrazení.
Zemřela až ráno na těžké krvácení.
Naposledy mě dovolili se na ni podívat a potom ji odvezli. Stál jsem na chodbě a
z očí mi stékaly slzy jako
hrachy.. Nechtěl jsem věřit tomu, že ona jediná moje zemřela, že už jí nikdy
neuvidím, neobejmu, nepolíbím!
Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na
školu, na všechno a stále jsem se
vracel na místa kde jsme byli spolu. Bylo mě všechno jedno. Každý den jsem stál
od rána do večera u jejího
hrobu a vyčítal si, proč jsem jí nechal jet jiným autem. Vždyť kdyby jela se
mnou, nic by se jí nestalo...
A teď už rok, den co den, chodím na hřbitov. Nechci vidět
lidi. Ty jsi první s kým se bavím,
nevím, ale cítím, že ty jsi jediná ze všech kdo mi rozumí.! Teď se nezlob a nech
mě tu osamotě. Vše si nech
pro sebe! Lidé jsou zlý..Prosím tě, přijď se někdy podívat, jsem strašně sám.
Nikdy už nechci s žádnou
holkou chodit. Teď už mě nech. Ďekuji Ti. Těmi to slovy se se mnou rozloučil a
já cítila, že se mu vůbec
nechce žít. Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom šel na vojnu a psali
jsme si.Zůstali jsme přáteli..
Tak plynul čas a Miki má teď na hřbitově kytku ode mě. A teď
je to právě měsíc, co se Nik
zabil v autě!! Sebevražda, říkají lidé. Jen já vím, proč to udělal..Bylo to pro
něj vysvobozením!!..Zůstala
jsem sama. Sedím pod rozkvetlou lípou a držím v rukou kopretiny a padají mi na
ně slzy..Oni tam leží vedle sebe a jsou stále spolu. Tak tu sedím a povídám si s nima a oni jsou tu se
mnou...
Konec....
PS:. OPRAVDICKÁ láska v životě nikdy nevyhasne, možná není déle tak silná
ale je!!
