Zase mi narostly křídla,... 21.Listopad 2006
Zase mi narostly křídla, letěl sem stále výš, letěl jsem nad domy, rybníky a stromy, letěl jsem nad zelené stráně, letěl jsem až tam kam ani ptáci nemůžou, znovu jsem pociťoval ten nenahraditelný pocit,pocit, že vás má někdo opravdu rád.
Už jsem byl opravdu vysoko, poletoval jsem si mezi oblaky a v naprosté euforii nevnímal okolí. Snad proto se mu podařilo připlížit se až tak blízko, chytil mě a má sametová křídla zpřelámal..
V té chvíli jako by se mi zastavil čas, podíval jsem se před sebe a viděl jak se mi vysmívá, nemohl jsem se bránit, nemohl jsem nic, visel jsem jen jako přikovaný v té nebeské výši a čelil úšklebkům svého vlastního osudu.
Po té věčné chvíli se mé tělo jakoby utrhlo z okovů a řítilo nezměrnou rychlostí k zemi, už jsem neviděl domy, rybníky, stromy ani zelené stráně, viděl jsem jen rozmazané obrysy věcí pode mnou.
Tvrdě jsem dopadl na zem a cítil, že mi z nosu teče krev, chtěl jsem se otřít, ale neměl jsem sílu, byl jsem jako ochrnutý, cítil jsem jen ohromnou svíravou bolest v levé části hrudníku. Ležel jsem na asfaltové silnici ve městě snů a nemohl jsem se postavit, nemohl jsem se ani hnout, jen jsem tam ležel obličejem k zemi a čekal co bude dál, co dalšího mi osud přichystal.
Tma už spadla tak nízko, že přikryla i mě, někde v dáli se ozvaly poplašné sirény, kvílely jako bičovaný odsouzenec, stále znovu a znovu. Trvalo to asi hodinu, pak jsem to všechno pochopil, ty sirény varovaly, že se protrhla hráz smutku a beznaděje. Nikdy jsem netušil, že za tou hrází se může skrývat tolik vody.
Už se zase vznáším, tentokrát ale ne ve vzduchu, ale pod vodou, utápím se ve smutku a beznaději která vytekla z temné přehrady, před touto vodou není úniku, nemohu odletět, protože mi osud zpřelámal křídla, nemohu odplavat, protože už nemám sílu se ani pohnout, mou jedinou nadějí je záchrana, ale jak pomoct někomu kdo je pět metrů pod vodou, která je hustá jako bažina a potápí se pořád hlouběji?.....
napsal/a: Bibi_2 18:53 |
Link
