Pomalu proniká pod kůži,
poslední trn v usušené růži.
Pohlcuje moje duši,
ropálená uprostřed v buši.
Zase myslím na modř ve vánku,
Nepatrném mikrospánku.
Usínám za volantem,
padám na dveře s uvolněným pantem.
Jsem v propasti rozhodnutí,
čeká mě před ponorem velké nadechnutí.
Chlad je pronikavý je všude,
hrozí tím, že na vždy u mě bude.
Pomalu proniká pod kůži,
poslední trn v usušené růži.
Pohlcuje moje duši,
ropálená uprostřed v buši.
Známé tváře míhají se kolem,
jako průvodce starým filmem.
Film už je ohraný, už se nemůžu dívat,
A zbytečně na něho spílat.
Pomalu proniká pod kůži,
poslední trn v usušené růži.
Pohlcuje moje duši,
ropálená uprostřed v buši.
Myslím na to teplo co kdysi bylo,
jak se tenkrát žilo.
Jak dávno už tomu jest,
proč mám zatnutou pěst?
Před čím se chráním?
a před čím ostatní?
Čemu se tak intenzivně bráním?
Je štěstí k dostání?
Kdyby ano je fronta nekonečná,
skutečnost neskutečná,
existence?Zbytečná,
jako zkažená hračka nadbytečná.
Pomalu proniká pod kůži,
poslední trn v usušené růži.
Pohlcuje moje duši,
ropálená uprostřed v buši.
A jak to bude dál?
Co se zbytečným časem počnout si máme,
zůstanem tam kde to známe?
Nebo jiná, místa je dost,
Mít alespoň ten pocit a radost,
Bez pocitu by byl život zrádný,
bez trápení nudný?
Kdo to říká ten to je natoho to pasuje..
Přímo na míru ušitý oblek,
pečlivě nasazený návlek.
A co jedna chyba?
Vždy život změní,
Pomalu při setmění.
Pomalu proniká pod kůži,
poslední trn v usušené růži.
Pohlcuje moje duši,
ropálená uprostřed v buši.
