O autorovi
Autor blogu
Jméno: Carpentina
Region: Pardubice
O mně: "Smějte se mi,že jsem jiná,jen se smějte...já se zase směju vám,protože jste všichni tak stejní"
Můj profil

Archiv
Předchozí příspěvky

15.Září 2007

Adolf Hitler

Strach a nervozita byly pořád větší a větší,až se mu málem rozskočila hlava,věděl,že si pro něj jdou a jsou žíznivý po jeho teplé krvi,na ničem mu už ani nezáleželo,jenom na ni,znamenala pro něj celý svět,to ona při něm vždy stála a i když už nikdo nedoufal,ona stále věřila,nevěděl,jestli je to snad láska,ale ani se tím nikdy nezabýval,byly tu důležitější věci.Přicházeli pořád s nějakými neúspěchy a prosili,ale on si nedal říct,bylo mu jedno,že tam venku umírají miliony lidí,včetně dětí,prostě na to nemyslel,v hlavě měl jen sebe a jí.Když bezradně koukal na mapu,přišla a objala ho kolem ramen a zašeptala mu cosi do vlasů,vždy ho to strašně uklidnilo,ale dneska ne.Chodil po místnosti a hlasitě nadával,všichni si mysleli,že se zbláznil,ale nikdo to nahlas neřekl,všichni se báli,kdyby se jenom někdo vzepřel  jeho návrhům,zemřel by krutou smrtí a to je děsilo.Volný čas trávil tím,že hleděl do kouta,jako by hledal cestu zpátky,ale ta byla neznámo kde,možná už ani nebyla.V jednu opravdu malou chvíli si připadal,že mu leží celý svět u nohou,ale z tohoto snu se rychle probudil.přišel mladý voják,co mu nebylo snad ani osmnáct let a s vyděšeným výrazem hlásil,že z jeho obrovského vojska,nezbyl vůbec nikdo.Zíral mu na rty,jako by byl hluchý a když voják dokončil hlášení,nezmohl se ani na slovo,věděl,že se blíží jeho konec,unaveně položil hlavu na stůl a přemýšlel,mezitím přišla,pohodlně se usadila do malého zeleného křesílka a tázavě si ho prohlížela.Vůbec si jí nevšímal,jako by ani nevěděl,že je tu s ním,elegantně si odkašlala a on ihned zvedl hlavu a zadíval se jí do očí.“Co budeme dělat,co teď s námi bude?“:Ptala se pořád dokola,pohladil ji po tváři a řekl:“Miluji tě a vždycky budu.“Jen nechápavě hleděla do tváře vystrašenému muži,co ho znala už spoustu let,ale dnes byl úplně cizí,vůbec ho neznala a to jí strachy nahánělo husí kůži.Chvíli si hleděli do tváře,až se konečně odhodlal a sáhl do prvního šuplíku a vytáhl malou lahvičku s podivným obsahem uvnitř,beze slova ji jí podal a otočil se zpátky ke stolu.Pochopila,co dostala za podivný dárek a bezmyšlenkovitě odešla.Otevřel znovu šuplík a uchopil do ruky přesně takovou lahvičku,jako dal jeho milé,pevně ji sevřel v pěsti a chvíli se zaposlouchal do ran od granátů a bolestivých nářků,až teď mu to trochu došlo co vlastně způsobil,ale to mu ani trochu nevadilo,spíš ho bolelo,že selhal jako velitel.Vyndal svojí pistol z kapsy a položil jí před sebe na stůl,otevřel lahvičku s jedem a do druhé ruky uchopil zbraň,zhluboka se nadechl a začal pít jed a druhou rukou namířil zbraň k hlavě a vystřelil.Chtěl mít jistou smrt,tak moc se jich bál,byla to jeho noční můra,tak si to radši pojistil.Zbylo po něm jen jeho bezvládně unavené a strachy zubožené tělo,co zůstalo ležet na stole a spousta bolesti a utrpení z jeho obrovských plánů.                        

vložil: Carpentina ¤