Nebudu se koukat, když nebude sníh.

08.Prosinec 2009

Tak zase po dlouhé době AHOJ. Když se na to kolem sebe podívám, protože já jsem přece ten svůj střed vesmíru, tak to vypadá, že se to všechno sype. Ale ono ne. Já vlastně nevím. Možná si to jen namlouvám, protože jsem nějak dost dlouho v pohodě, bez nehod, mozkových neuróz a bolístek. Budu s tím klidem muset něco udělat, tohle mi nesedí. Spáchám na sebe nějaký ten psychický atentátek, ať si připomenu - zdánlivě - že jsem ještě na živu. Protože mě všechno vychází. Až mě to děsí! Co se to s tím světem děje? Nečeká na mě náhodou za rohem nějaká nevybuchlá bomba?

Moje bydlení finišuje, čím víc se blíží, tím víc jsem na rozpacích.. Jak si mám k sakru vybrat barvu na obyčejné zdi, když je vše tak složité? Musí to ladit, musí se mi to líbit, musí to být perfektní! Ale čím víc se to blíží, tím se mi vidina zdárného bydlení nějak rozpadá a já poznávám nové a nové možnosti a jsem z toho KAPUT. Tak akorát.

Umřel mi křeček. Neříkat, že mě to vzalo - byla bych necita. Vzalo. Ale už tak nějak očekáváně. Jsem mírumilovník a zvířátka nade všechno zlato, ale tohle mě nepřekvapilo. A o to víc mě mrzí, že tak náhle a bez rozloučení. Těch pohřbů je poslední dobou prostě moc, moc, moc. Lidi, zvířata, iluze. Tak seberte se už kruci!

Vánoce. Ani mi to nějak nepřijde. Beze sněhu jsem jako ryba bez vody. Ale dárečky mám nakoupené, snad se budou líbit. Ježíšek přece není jasnovidec, nejsem jasnovidec! Snad po sté, nic nám nekupuj, zůstává zapomenuto. Snad mě dostatečně zamrazí, když vybírám dárky a vidím ty CENY. Trochu přemrštěné na ekonomickou krizi!

Moji drazí přátelé, vy na mě z vysoka! Možná je to až příliš, ale mě to tak přijde. Davehy po měsíční návštěvě zase FRNK na Island a d´áblíku poser se. U Patrička to jistí Francie. Oliwer má novou babu a to už nemluvím o kámoškách, kde hlavní roli hrajou tuctový děvkaři, co za to nestojí. A pak poslouchat: ,,Proč jsi mi to neřekla? Vždyť on mě jen využil a odhodil!"

No, přát všem poklidné svátky nemá cenu. Snad jen, nezblázněte se z toho ,o) a kdybychom se neviděli, tak šťastné a veselé a bestiálně krásný nový rok.

Chensiek

napsal/a: Chensiek 19:08 Link komentáře (0)



Vstříc osudům..

01.Září 2009

Nemůžu říct, že se neděsím budoucnosti. Nemůžu říct, že se netěším na to, co nadejde. Dilema. Už od malička jsem ďábel s pochroumaným vnímáním světa. Ke svému životu stejně jako vzduch potřebuji harmonii. Prochází mnou. Vytváří mě. A já se bojím, že když odejde, už nikdy se nevzpamatuji. Hodně těžko snáším, zvyknu-li si na někoho, když z mého života zmizí. Nesnesu změnu, zásadní změna je pro mě jistá smrt. Snad proto mám hluboko v hlavě zasazenou myšlenku.. Bolest. Strach přestěhovat se z domova do novostavby, kterou si buduji. Je to natolik zásadní krok opustit rodinný kruh, kde to mám tolik ráda. Odepnout se od všech, kteří tu se mnou jsou. Jediná mírnost toho faktu je, že budu bydlet jen deset metrů od svého dědy. Zmírní to dopad. Jsem člověk, co se drží u své rodiny jako klíště. My jsme takový. Zůstáváme spolu, navždy. Snad proto ta nedůvěra ve změny. Snad proto ten strach. Ale já se nikdy nepřestanu bát...

napsal/a: Chensiek 19:44 Link komentáře (1)



Nenávidím tě!

10.Srpen 2009

Víš, jak moc bolí, když v telefonu slyším tvůj hlas? Strašně to bolí. Všechno co říkáš, všechno co si myslíš a chceš se do mě zařezává jako žiletka. Už to nesnesu. Nesnesu být bez tebe a nemůžu být s tebou. Milovat znamená, že už mi dál nebudeš líčit, jak moc pro tebe znamenám. Jak moc po mě toužíš. Jak beze mne nemůžeš být. Já vím, že můžeš. Ty to dokážeš. Ty v sobě tu sílu máš. Už čtvrtým rokem mě přemlouváš k návratu, ale proč? Znamenáš pro mě hodně, ale někdo pro mě znamená ještě víc, proto jsem s ním. Nejde o pomstu, bolest a strach. Jde o mě a o tebe. Vždycky budeš jen ty a já, nikdy žádné my. Miluju tě. Nic víc, nic míň. A ty víš, že mi slzy tekly po tvářích z mého temného srdce, když jsi mi povídal tu básničku. Cítím to stejně a přesto... s někým chci být víc. Jsme si souzeni. Jsi mi souzen a já jdu proti osudu. Smiř se s tím, lásko moje. Nenávidím tě za to, že tě musím navždy milovat. Nenávidím tě za to, že existuješ a nesnesla bych, kdyby ses mi ztratil. Jsi vždycky kus mého já a proto vím, že stejně jako já tu bolest v srdci jednou přejdeš. Přestane. Už mi nešeptej, že mě miluješ, protože vím, že tvoje srdce to šeptá s tebou. Vykřič to do světa. Čím víc budeš křičet, tím rychleji já to přestanu vnímat a rvát si srdce z hrudi. Jen pro tebe, jen kvůli tobě.

napsal/a: Chensiek 18:09 Link komentáře (0)



Naděje se trestá


Těšit se na něco už není normální. Vždy, když to přijde, je chvíle okamžiku pryč dříve, než se stačím poohlédnout. Na nic se netěšit. V nic nedoufat. Ono to přijde samo. Čím víc si ve své fantazii zrealizuju děj, tím více se to liší, tím více mě raní, že to není podle mého. Ale když nesním.. je to lepší, realita je více než snášenlivá, když nebloudím ve fantazii. Proto na tebe nemyslím. V koutku duše očekávám. Hledám znamení, jakoukoliv zprávu nebo hvězdu na obloze, co by byla tvým poslem. Bdělost přechází v bolest, že nic nepřichází. Není snadné neočekávat. Je nesnadné netruchlit.

Na obloze šedo, vyzařuje přímo z mé duše. Spolu v horké vodě bazénu si sotva vzpomenu na to, co mě tíží. Ale přeci jen v koutku duše si své očekávání táhnu sebou. Vkrádá se do snů. Bolí, když to nejmíň čekám. Zbloudilá myšlenka: Snad mi to neděláš schválně? Už tolikrát jsme se měli sejít a pokaždé něco. Nejde o výmluvy, nejde o pravdu a lež. Jde o přátelství. S každou ranou se od tebe vzdaluju. S každou milosrdnou lží se ty vzdaluješ ode mně.

Týden, kdy jsem měla dům jen pro sebe, Oldíka a Mišáka. Nic lehkého, pro ně nic těžkého. Dva co dělají na stavbě, jedna na hradě. ,,Jako prezident" říká David. ,,Ja blb!" říkám já. Ale i tak příjemné bylo trávit chvíle s Čikem. Miláčkem všech, miláčkem mým. Týden uběhl. Zas plný dům a výčitky, samozřejmě. Něco zabolí. Vtipné situace se mi vrací, všechno co se mi stalo ve Faše. každý prostáček, každá individualita. jako přehrada zaplavuje svědomí. Nebudu brečet. Budu se vyžívat. Proto jsem to já. Proto mě to těší. Ještě tak porvat se s andělem o skývu chleba, abych ukázala, co jsem zač.

napsal/a: Chensiek 17:59 Link komentáře (0)



Za bílou oblohou

01.Srpen 2009

Dnes, první den, prvních pár hodin a okamžiků, kdy jsem se vrátila ze Slovenska. Návštěva u přítelových příbuzných, zajímavá to zkušenost. Týden utekl jako voda, ani si nevzpomenu, kdy jsem si vzpomněla, že na tohle budu brzičko vzpomínat. Cesta tam byla horká, pouštní a oáza nikde v dohledu. Však jelo se dobře, na D1 jsem popustila uzdu. Motýlek neuháněl, neběžel.. letěl! Velký M vedle mě zas jako vždy, dával pozor na postranní úmysl. Zaječí úmysly. Popravdě, nemám ráda cestování. Všude dobře, doma nejlíp. Ale těšila jsem se. Líbilo se mi tam, ikdyž příště snad vynechám malorážku na krysy. Mám zvířata ráda, nebudu se dívat. Budu se schovávat. Jako zbabělec.

Horké počasí. Nejsem pouštní živočich. Nikdy nebudu. Ačkoliv k podivu, horoucí peklo psychické mi přeci jen nijak nevadí. Těšila jsem se tam na všechny, příbuzné Velkého M, Žužure - jezevčiči a teď nás vítal i sameček andulky - Imro, Honzo, Pepík. Každý mu říkal jinak. Neposlouchal ani na jedno. Tím větší to legrace. Ve stanu bylo příjemně, od osmi večer do sedmi do rána. Pak jsem brala deku a spakovala se do stínu. Sluníčko jako by hřálo přímo z nitra stanu. Nevycházím na sluníčko. Jsem bílá jako stěna. Při každé zkoušce na opálení to dopadne stejně. Alergie na sluníčko. Naskáčou mi červené flíčky a osypu se. Ke všemu to lechtá a vypadám ještě hůř než obvykle. Hezky ve stínu z povzdálí, jak se na ďábla sluší.

Koupání v jezeře.. voda jako kafe. Pozorování malých rybiček, které si dávali pozor na svá hnízda. Vzpomínám.. Příjemné vzpomínky. Stále teplá voda.
Konečně vytoužený výlet do Zoo Bojnice. Mám tam své oblíbence. Zejména Nosála. Přijde, očuchá mě. Nechá se pohladit. Zapozuje. Krásná zoo, krásná zvířátka. Krásné vzpomínky na ně. Brzy přijedu zas. Mimo vzpomínek si odnáším již třetího plyšového méďánka.

- První, klasicky hnědý, je můj druhý život. No, podle všeho už jsem tu neměla být a co si budeme nalhávat, některým by se to nejen moc líbilo, ale i by to ulehčilo jejich život. Proto tu jsem. Nasrat!
- Druhý je Velkého M. Je bílí. Dostal ho ode mně k Valentýnu asi tak roku 2006. Nejsem si jistá a nikdy nebudu.
- Třetí je z této Zoo. Je růžový, modrého neměli, ale seženu. Nedám bez nich ránu. Všechny věcičky, plyšáci, zvířátka, lidičky co pro mě mnoho znamenají mám většinou hodně u sebe nebo s nimi udržuji blízký kontakt. Vid?

Cesta domů? Strejda na zadní sedačce, já za volantem. Je těžké držet se zákony stanovené hranice rychlosti, když se tak krásně létá. Ale není to nemožné, pokud má závodník za zadkem policejní auto. A že jsou všude. Hlavně, že je vidět, že se tu něco děje a jsou tu. Dvakrát jsme projeli KFC bez zastavení. Trochu jsme se vrátili a hle, přeci jen. Mám to tam ráda. Mekáč pro mě není nic dobrého, ale tohle je přijatelnější. Zbožňuji Twister.

A teď jsme doma. Moji miláčci jsou taky rádi. Moje činčilka, moji křečíci.. hodně křečíků. Můj Nautilus - rybička a taky náš Čikoušek. Všude dobře, doma nejlíp.

napsal/a: Chensiek 21:53 Link komentáře (0)



Nesmíme dlít v minulosti, když přítomnost čeká.

17.Červenec 2009

Vzpomínky bolí, ať už na cokoliv..

Nevzpomínám ráda, vzpomínky se mi občas neslučují se skutečností. Buďto si ji přibarvuju nebo nedávám pozor. Je těžké dívat se zpátky do minulosti, už jen z toho důvodu, že šlo o minulost. Tím hůř je vzpomínat na tebe, protože to možná byla jediná přitomnost, kdy jsme byly spolu.

Tma. Na obloze v záři hvězd plul měsíc. Přede mnou plál oheň a já se pod dekou, kterou jsem si vytáhla ze stanu proti chladu, smála. Vedle mě ty a Velké M. Bylo tak snadné mít vedle sebe dva lidi, kteří pro mě tolik znamenají. Moje sestřička, vždy tajemná, nikdy neznámá. A miláček. Potěcha pro ďáblíka. Snad proto je ta vzpomínka tak šťastná. V těch plamenech jste se mi oba odráželi. Oheň mám ráda. Vás zbožňuji.

Ve stanu. Chladno. Studeno. Tma. Jediné teplo tvého hlasu. Vyprávění příběhu na dobrou noc. Kamarádky navždy. Fantazie mě tahala za uši a bylo tak snadné poslouchat tvé vyprávění. Doteď si to pamatuji a nezapomenu.

Slib, který jsem nedodržela. Slíbila jsem ti, že tě svezu. Že si někam zajedeme. Ne, moje chyba. Promiň. Ale bylo mi s tebou dobře. Setkání na nádraží. Obava. Šílená obava. Ale s prvními tvými slovy to spadlo. Tebe přece znám. To jsi ty, kus mého já. Někdo, kdo patří společně se mnou do mého světa a navždy.

napsal/a: Chensiek 20:46 Link komentáře (0)



To byl zas den!


To byl zas den. Slunce hřálo, svítilo do oken tak divoce, že rozzuřilo mého nového motýla Jonáše. Společně s mými křečky začal rachotit. Létat po posteli. V naději, že se mu přeci jen vyhnu a nezašlápnu ho nebo mu něco neudělám jsem vstala. Náročné vstávání. Jak lehké je usnout, tím obtížnější je se vzbudit. Jonáš byl uklidněn. Byl se mnou v mém pokoji téměř tři dny než jsem byla přesvědčena, že venku přežije. Pak hurá na svobodu i s pochroumaným andělským křídlem, s kterým díky bohu létal. Bude se mi stýskat!

Pak přišel hurikán jako blesk z čistého pekla. Není důležité, co děláte a jak, ale je důležité kde. Kdykoliv jste na špatném místě ve špatném čase zanechá to následek. Šmouhu na zrdcadle světa. Šrám na vtipnosti okamžiku. Ale to už je za mnou. Takové hurikány se naší domácnosti procházejí téměř denně. Zvyk je nutnost. Vzpomínat se neodpouští. Jde se dál za lepším dneškem, který nastává s poklidným večerem. Bouřka ustává..

K mému drahému milovanému, který si užívá na Islandu. Už je to pár hodin, co mi nevolal. Obvykle je jako stíhačka. Není dne, kdy se mi dva nerafneme. Není dne, kdy si nepostýskáme. Není dne, kdy bych ho nechtěla mít u sebe. Ale tady neplatí: Když ho miluješ, není co řešit. Tady je důležité se řídit heslem: Když se milujeme, nemůžeme být spolu. Nevadí, že to nikdy nepochopí. Ze zvyku dávám jen dvě šance, obě se ztratili ve víru děvek. Další už nebude. Nejsme si hodni. Nehodíme se k sobě. Stejné povahy - oprava. Stejné agresivní a tvrdohlavé povahy. Nemůžeme spolu vycházet tak, abychom spolu vycházeli. NIKDY. V tom je naše kouzlo. V tom je tvoje kouzlo. Jsi plný vším, co nenávidím. Nevěra, děvkařství, nad ego, chlapeček se stříbrnou lžičkou v puse a heslem: Červená a modrá krev se nemíchá! Ve tvých očích jsem na tom stejně. Věrná jen tomu jednomu, odsuzuju to, co ty si tak vroucně buduješ. Porušila jsem tvé pokrevní přikázání a našla si červenou krev. Pro mě budoucnost neleží na financích, jinak bych byla s tebou... Další moje mínus. Nikdy si mě nemůžeš koupit. Tvoje mínus.. Už jsi to zkoušel. A tak nám nezbývá nic víc než se mít rádi a být spolu jako nejlepší přátelé. Nikdy tě neztratím, protože ti na mě tolik záleží. Nikdy mě neztratíš, protože mi na tobě tolik záleží.

napsal/a: Chensiek 20:35 Link komentáře (0)



Probuzení

10.Červenec 2009

Pomalu se zase probouzí mé právé já. To, které bylo pohřbeno společně s mou bolestí a ztrátou. To, které je o tolik horší než ta stránka, která je teď na povrchu. Bude to boj prosadit si svou. Být to zase já a začít žít životem, který všem bude jen na obtíž. Už se nemohu dočkat!

Mám několik poznatků o svém dosavadním životě.
1. Mám Z PEKLA ŠTĚSTÍ. Nebo možná z prdele kliku, říkejme tomu, jak chceme. Ale po každé pohromě, která na mě padne následuje úsvit. O tolik lepší než to bývalo. Vlastně po čase zjistím, že mi ta katastrofa jen pomohla. Všechno se zvrtlo tak, aby se mi vylepšilo skóre a vše padlo na mou lepší stranu. Nebýt mého chorého duševního stavu, byla bych se neutápěla v depresích, které mě týrají a těší.
2. CO CHCI, TO DOSTANU. Je to moc samolibé, myšlenka přebíjí nahromaděné sebevědomí. Není to hned, ale zdá se, že se všechno daří bez toho, abych se snažila, aby se to dařilo. Stačí jen přát si. Někdo mě tam dole, nebo nahoře, má moc rád a já mu za to nesmírně vděčím, protože můžu říct, že ani nevím, jaké to je být nešťastná.. pořádně ne.
3. Se kolem mě točí lidé, kteří MĚ CHÁPOU. Jsou to moji přátelé, bodygárdi, talismani, inspirace, láska a srdečnost. Všechno a všichni dávají společně i zvlášt do ohně ruku za něco, čím jsem, čím navždy budu.

napsal/a: Chensiek 20:10 Link komentáře (0)