CmukiKuki aneb Prázdniny za všechny prachy 15.Září 2008
Rýsovali se prázdniny plné plánů a doufání a cestování, v nejlepším o dovolené do zahraničí. První dva týdny jsem brala jako odpočinek od školy a načerpání nových sil k lepšímu pokračování. Čekala jsem déle než jsem měla v úmyslu a déle než jsem chtěla. Můj psychický stav na mě doléhal stále častěji a mé sny a plány se bortili před očima. Jenže sny jsou něco, co chceme aby bylo a realita je něco tak .. reálného a od snů tak snadno rozlišitelná, že i kdyby jste chtěli nedokážete si je splést. Tak to bylo i se mnou. Sny sice krásné, ale čím déle jsem čekala na jejich uskutečnění, tím více mě to sráželo a ubíralo sil. Myslela jsem, že to přejde a ignorovala to, jenže stále to sílilo a ten zvuk se tak blížil, chtěla jsem utíkat jenže jsem nevěděla kam, když ten zvuk byl slyšet odevšad. Byla to pro mě noční můra, jenže já věděla že nespím a ať jsem se snažila jakkoli to nevnímat, nešlo to. Po stále silnějším hluku jsem v dáli uviděla světlo. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout, jenže to nešlo. Nemohla jsem nic dělat, jen se dívat na to, jak to světlo ve tmě pomaloučku mizí a já ztrácím poslední naději. Něco mi silně svíralo ruce i nohy, nemohla jsem se hýbat. Chtěla jsem se probudit, jenže jsem nespala. Bylo mi stále hůř a hůř. Myslela jsem, že to snad už neskončí, ale najednou jsem byla volná. Najednou jsem se mohla nadechnout a podívat se do světla. Mohla jsem se hýbat. Byla jsem opět volná. Mohla jsem se nadechnout a usmát se na celý svět. Vrátila se mi chuť do života, po které jsem už dlouhou dobu snila a čekala, jestli vybere štěstí právě mně a splní se mi jeden můj velký sen. Byla jsem sand nejšťastnější člověk na světě a doufala, že to nikdy neskončí. Opravdu to trvalo dlouho. Myslela jsem, že lépe už být nemůže, ale ono mohlo. A stále bylo lépe a lépe. Jenže není normální, že má člověk štěstí pořád a já věděla, že se chvíle, kdy ze mě ta radost opadne, neúprosně blíží. Blíží a nejde zastavit. Ba naopak, stále zrychluje a její směr se hrne přímo na mě. Zase padám do propasti. Tentokrát ne tak tmavé, nýbrž, jako letní noci. Nebylo to strašné jak jsem si prve myslela, dalo se to zvládnout. A najednou ten pištící zvuk zesiluje a je ho stále víc a víc. Nejde ho přehlušit. Pořád ho slyším. Nejsem vyčerpaná natolik, abych to nezvládla ale mé síly už dochází. Kéž by šel vrátit čas na bezstarostnou dobu plnou radosti smíchu a štěstí. Jenomže nejde. A jsem stále v té černé díře, kde už není ani trošička světla. Je tu tma a špatně se mi dýchá. Nic mě nebolí, nic necítím. A nakonec o sobě ani nevím.
( POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ)
napsal/a: CmukiKuki 18:16 | Prázdniny Link
