Musela jsem vypadnout z TP. Doma jsem se chovala jak ta největší hrdinka a skrývala svoje opravdový pocity. Smála jsem se věku té nové a chtěla něco podniknout....Ve skrytu duše jsem jen chtěla od toho problému utýct...Mamka mi řekla, že to moc rozebírám, že to neni má věc...Jak to nemůže za celý ty roky být má věc proboha!!! Já vim, že si určitě zklamání taky zažila, říkala to....ale tak přeci musí pochopit, že čerstvá rána nejde jen tak zahojit...

U Mirči to bylo celkem fajn...prostš jsme si povídaly, psaly si s lidma na ICQ, prohlížely na líbku kluky...jenže já stejně byla myšlenkama uplně jinde. Spát sme šli po dvanáctý a je pravda, že se mi podařilo na chvíli usnout. Ale k čemu to, když spánek trval chvíli a já se opět probudila s tísnivým pocitem kdesi v hloubi mě???!!!

Nejhorší byla ale cesta zpět do Tp...jak se město přibližovalo bylo mi čím dál tím víc hůř, nedá se to popsat. Srdce bušelo na plný obrátky, do očí se mi valily salvy slz....

Teď jsm doma, naši v práci, ségra ve škole a na mě zas doléhá smutek, jsem sama a jinak tomu nebude..