Dnešní den je nějakej divnej...Už od začátku...Zase sem byla vzhůru ještě předtim než Mirunce zazvonil budik, nechtělo se mi z pelechu, dneska ale maximálně ne, málem nám ujel bus, pak jsem potkala babičku, tak jsme šli na kafe a teď zas dřepim doma...

Na netu nuda, tak jsem si začala číst starý smsky a přemýšlet o tom, jak dlouho to s ní za mými zády táhnul a jestli to jde na těch sms poznat...Podle mých propočtů by to tak spadalo na nějakýho 18.10, kdy už se začal fakt chovat divně...Ale co já vim...Uplně se mi vybavilo, jak jsme byli první rok na dovolený, na chatě u babičky, u dědy v Pile, u nás na chatě, jak jsme kámošce 14dní hlídali byt a psa (tím jsme si vlastně zkusili, jak by nám šlo společný bydlení a ono že to šlo..) a prostě tak všeobecně...Nepláču u toho jen vzpomínám a na srdíčku cítím takovej divněj tlak...

Že bych už byla ve fázi, kdy si začínám připouštět, že tohle je fakt definitivní konec a začínám se s tím smiřovat? A nebo jsem ptostě jen v klidu proto, že si stále dávám nějaké naděje??? Už hodně lidem jsem řikala, že náš slepovaný vztah už by další kolo stejně nevydržel, ale i tak... Něco se ve mě drží, zuby nehty se vzpomínky ukládají do mozkových šuplíčků a zásuvek a já nevim... Prostě a jednoduše nevim...

Je mi smutno, ale dochází mi, že tahle etapa života se prostě uzavřela aniž bych to chtěla a už s tím nejde nic dělat. Jen mě prostě mrzí, že po třech letech udělá tlustou čáru a víc ho nezajímám. Neříkám, ať mi píše romantický sms (ty teď patřej někomu jinému), ale mohl by projevit trochu zájmu a úcty k osobě, kterou miloval, která byla jeho první láskou, prvním vážným vztahem. Nebo ne??

To je fakt pravda, že chlapi už pak nemaj žádný city a jsou jako kus ledu?? Nechce se mi tomu věřit, ale musim si připustit, že to tak nejspíš bude. Skončila jsem, smazal mě ze svého života jako mávnutím kouzelného proutku... Tohle mě mrzí možná víc než celá ta fraška s kukačkou, novym vztahem a krachem vztahu našeho....