Mary Celeste

5.listopadu 1872 vyplul dvojstěžník Mary Celeste z New Yorku směr Janov a o měsíc později byl nalezen anglickou lodí Dei Gratia, opuštěný posádkou , mezi Azorskými ostrovy a Portugalskem. Diskusi, která dodnes neustala, zahájil zástupce britské admirality v Gibraltaru, F.Solly Flood, který ve své zprávě do Londýna napsal: "Neporušenost a dobrý stav lodě, které jsme zjistili při její záchraně byl tak podivný, že jsem se cítil povinen provést přesná zkoumání." Obvykle nepředstavuje nárok zachránce na opuštěnou loď žádný problém, protože takové lodi bývají nalezeny v dezolátním stavu - bez stěžňů, částečně pod vodou atd. S Mary Celeste to bylo jinak. Byla naprosto v pořádku. Náklad se nalézal na palubě nedotčen. I jinak leccos mluvilo pro náhlý, nepřipravený odchod posádky, ale nic nesvědčilo o nějaké katastrofě, která normálně bývá příčinou toho, že loď musí být opuštěna. V kajutě posádky stály lodní kufry osazenstva. Nenašel se žádný náznak toho, že by si muži balili věci, aby opustili palubu. Spíše se ve velkém spěchu kamsi vrhli, protože na lodi zanechali nejen obsah svých lodních kufrů, ale i gumové holínky, dýmky a mnoho dalšího, co měli rádi nebo co mělo hodnotu či bylo životně důležité. Otevřená lahvička s lékem naznačovala, že uživatel už nebyl schopen ji znovu zazátkovat. Lůžko v kóji, ve kterém spala manželka kapitána Benjamina Spoonere Briggse se svou dvouletou dcerou Sophií, nebylo ustlané. Taková nedbalost mohla být u ženy z Nové Anglie, s vychováním, jako měla Sarah Briggsová, omluvena jen zásahem "vyšší moci". I všechno ostatní v kajutě naznačovalo neočekávaný, možná nechtěný odchod bez odporu: truhly se šatstvem , košíček s šitím, knihy, harmonium, skříň s nástroji, psací stůl, vše stálo tam, kam to očividně patřilo. Vyšetřování, které vyvolal pan Flood, bylo provedeno velmi důkladně. Od počátku vzbuzoval podezření fakt, že na palubě zůstal náklad v tehdy enormní hodnotě více než 30 000 dolarů. Úředníci se pustili do práce s patřičnou nedůvěrou. Našli mnoho zvláštního, ale žádné důkazy pro pokus o pojišťovací podvod nebo nějaké machinace za účelem nekalého získání prémie pro zachránce. Na trupu Mary Celeste nebylo zjištěno žádně poškození. Nedošlo k žádně explozi, neřádil zde oheň. Loď byla v daleko lepším stavu, než mnohé z těch, které se plavily po Atlantiku. Tajemné byly pouze dva zářezy, táhnoucí se podél lodního trupu. Jakoby vyryté nějakým ostrým nástrojem probíhaly tyto zářezy po obou stranách trupu. Začínaly na přídi ve výšce asi půl metru nad hladinou a táhly se až na záď. Nepředstavovaly ani nejmenší nebezpečí pro plavební schopnost lodě a nebyly způsobeny nějakým přirozeným způsobem, jako by byla kolize s jinou lodí nebo útesem. Flood v tomto nepřirozeném poškození viděl pokus podvodně předstírat srážku s útesem, ale neprosadil se s tím. Zakusoval se do té mysteriózní záležitosti stále více. Říkalo se o něm, že je velice svědomitý a že už přišel na mnoho lecjakých podvodů. Když se svým vyšetřovacím týmem objevil na palubě a na navijáku hnědé skvrny a další nalezl na ostří bohatě cizelovaného* italského meče, který ležel pod kapitánovou kójí, zdvojnásobil Flood své úsilí. Na vlastní náklady nechal udělat analýzu skvrn, které pro něj mohly být jen krví, ale pak kupodivu odmítal sdělit výsledek analýzy britskému guvernérovi nebo komukoliv jinému. Ani Horatiovi J. Spraguemu , konzulovi Spojených států na Gibraltaru, se nepodařilo pohnout Flooda k tomu, aby mu přenechal jednu kopii analýzy. Sprague byl však neméně houževnatý a nakonec se mu podařilo získat opis. Potřeboval na to 14 let. Sprague předal tento opis v roce 1887 americkým úřadům. Lékař dr. J.Patron, který prováděl zkoumání, k této věco řekl: "Pomocí špachtle jsem sejmul vrstvu z červenohnědých skvrn, a sice z těch na palubě, na navijáku a na italském meči. Na základě pokusů a zkoumání (která jsou v následující části podrobně rozvedena) se cítím oprávněn k výroku, že tato substance nemá, podle současného stavu vědy s krví nic společného." Pravděpodobně pocházela zaschlá tekutina, kterou by Solly Flood a také vyštřující soudce rádi považovali za krev, z jisté nádoby na palubě Mary Celeste. O té podává zprávu první lodník Oliver Deveau z Dei Gratia, který spolu se dvěma muži 5.prosince 1872 jako první vstoupil na opuštěnou Mary Celeste. Hádanaka se nedala rozluštit ani pirátstvím, vzpourou, předpokládaným zápasem mezi zločinnou a řádnou částí posádky či podobnými obvyklými výklady. Ještě tajemnější bylo všechno díky okolnosti, že loď bez posádky udžela více než pětset mil na svém kursu - navzdory neklidnému moři, bouři a neupevněnému kormidlu. To vyplynulo z posledního zápisu v lodním deníku. Tento zápis nepřipouští závěr, že by celá posádka včetně kapitánovy ženy a její malé dcerušky, bezprostředně poté bez douhého váhání opustila loď. Tajemství se tak jen rozšiřuje o další stránku. Kdyby mužstvo po tomto zápisu zůstalo na palubě ještě dostatečně dlouho, aby loď řídilo po celou uvedenou vzdálenost, pak by jeho zmizení beze stopy bylo ještě podivnější. Záhadné průvodní okolnosti nejsou těmito úvahami dotčeny. Nakonec se úřady a Food museli vzdát. V březnu 1873 vynesl soudní dvůr rozsudek. V něm vyšetřující úředníci říkají, že nejsou schopni udat příčinu, proč posádka opustila Mary Celeste, nebo nabídnout rekonstrukci událostí na palubě. Bylo to poprvé v jeho historii, kdy soudní dvůr v takovéto záležitosti nedospěl k jasnému závěru. Lodi Dei Gratia byla přisouzena prémie, která odpovídala asi pětině hodnoty Mary Celeste i s veškerým nákladem. Nešťastná loď se vrátila svému majiteli Jamesu Winchestrovi, který ji obratem prodal. Už nikdy se nezbavila pověsti lodi duchů. Tak také vešla do dějin mořeplavby. Za oněch více než sto let se osud Mary Celeste stal synonymem pro záhadné mizení na mořích. Věcné pokusy o vysvětlení jsou střídány nanejvýš pochybnými teoriemi. Knižní trh a filmová tvorba byly obohaceny o další podnět k bezbřehé produkci. Newyorská pojišťovna Atlantic Mutual Insurance Company zřídila vlastní muzeum Mary Celeste, které se při srovnání s jinými nemusí stydět. Uvažovalo se o tom, že loď mohla napadnout obrovská chobotnice, která členy posádky jednoho po druhém vytáhla pomocí svých chapadel okénky. Ještě originálnější byla představa, že posádka si postavila boční plošiny, aby přihlížela závodům v plavání. Plošiny se odlomily a všicni diváci se utopili. Tím by se vysvětlily podivné rýhy na stranách trupu. Velmi přijatelně zní myšlenka, že voda a potrava mohly být nakažené a mohly dovést posádku k šílenství. Například ke kolektivnímu nebo individuálnímu skoku do ledového moře. Tak to ale nebylo, protože posádka Dei Gratia dále používala zásob potravin a vody Mary Celeste a nikdo neonemocněl. Existují samozřejmě i jiná vysvětlení, bez obrovských chobotnic a mimozemských únosců. Všechna vysvětlení ale ponechávají otevřené otázky, vycházejí z vratkých předpokladů či opomíjejí jednotlivé nevysvětlitelné faktory. Pouhé dva roky po tom, co Mary Celeste dosáhla takové slávy, skončila dráha této lodi provždy v Haitském zálivu Gonave. Kdo chce, může její zčernalá prkna vidět ještě dnes na korálovém útesu Rochelois, kde nalezla v tropických vodách, vzdálených od svého místa narození na Nova Scotia, svůj osamělý hrob. Její legenda však žije dál, dokud jí skutečné vysvětlení neučiní konec. A to se možná nikdy nestane.........