JIŘÍ ČERNÝ PRO (TÝDENÍK) ROZHLAS

 

Ztepilí i zvuční princové Vladimíra Ráže

Třebaže se mi líbí i civilní herectví, pociťoval jsem pokaždé přímo fyzickou slast, když promluvili Eduard Cupák nebo Jiří Adamíra, dokonale, zvučně, srozumitelně, s mnoha podtóny a podtexty, a přitom bez jakéhokoli zjevného úsilí. A jakkoli obdivuji herce, kteří svým výkonem dají zapomenout na slabiny svého vzrůstu nebo tvářnosti, přesto si už od dětství nesu radost při pohledu na hrdinu, jemuž romantismus kouká z očí i z každého kroku.

Především proto je mi líto, že 4. července, tři dny po svých sedmasedmdesátinách, zemřel po dlouhé nemoci Vladimír Ráž. Hvězdou českého filmu se stihl stát do svých třiceti, vlastně ještě dřív, než zemřeli Stalin i Gottwald. V té době poprav, strachu, lží a nakomandovaného budovatelského optimismu bylo na jednu stranu nesmírně obtížné vložit do tvrdě cenzurovaných filmů cokoli duchaplného, na druhou stranu byli diváci hladoví alespoň po závanu něčeho takového. Štíhlý a urostlý Vladimír Ráž se od tehdejšího prototypu proletářských kladných hrdinů lišil i svou anticky krásnou mladou tváří a truvérsky vyladěným hlasem. Ti režiséři, kteří nevzdali zápas o myšlenku, mu nabízeli hlavní role. Václav Krška si šestadvacetiletého Ráže - ten zrovna přecházel z Realistického divadla do ještě méně významného Divadla státního filmu - vytáhl jako revolucionáře J. V. Friče do Revolučního roku 1848 a rok nato pro titulní úlohu vynálezce Josefa Božka ve filmu Posel úsvitu. Potom s ním režisér Bořivoj Zeman začal natáčet Pyšnou princeznu. Nešlo o žádný experiment: námětem byla pohádka Boženy Němcové Potrestaná pýcha, hudbu skládal Dalibor Vačkář, proslulý serenádou Vzpomínka na Zbiroh, písničkové texty napsal básník František Hrubín. Mimochodem: Vačkář už použil jiné Hrubínovy verše ve své II.symfonii, ale bez většího ohlasu.

Zcela opačně to dopadlo s jejich písničkou Rozvíjej se poupátko. Když ji Rážův princ Miroslav, převlečený za prostého zahradníka, zazpíval pyšné princezně Krasomile, pomohl založit hned dvě tradice najednou. Za prvé se Pyšná princezna stala nejnavštěvovanějším českým filmem s rekordem okolo devíti miliónů diváků. A za druhé se poněkud otřásl sametově barytonový trůn pod gramodeskovým vládcem milostného zpívání Rudolfem Cortésem. Zvláště když brzy poté i jiný činoherec, Vladimír Salač, podobně prostě a střídmě nazpíval Píseň pro Kristýnku. Nezapomínejme, že v té době ještě Jiří Suchý sloužil na vojně a do vzniku Semaforu chybělo šest let. Není divu, že režisér Bořivoj Zeman postavil v roce 1954 i do své další filmové pohádky Byl jednou jeden král podobnou sestavu, s jakou zvítězil v Pyšné princezně. Námět opět podle Boženy Němcové, princezně Marušce opět zpíval Ráž coby rybář píseň o neposedné vážce, jen hudbu složil Václav Trojan. Ale dvakrát nevstoupíš do stejného království a tak na šestimiliónovém diváckém ohlasu měli asi největší podíl král Jan Werich s rádcem Vlastou Burianem.

Třetím důležitým režisérem Rážovy filmové kariéry se pak stal Martin Frič. V jeho filmu Tajemství krve byl doktor Jan Janský, objevitel krevních skupin, Rážovou poslední pěknou a hvězdnou rolí. Končil rok 1953, v hercově životě patrně nejplnější ze všech. Sedlák Jan Sladký-Kozina, jehož zahrál dva roky nato ve Fričových Psohlavcích, se už s Rážovým hereckým typem pojil obtížněji. Když se ovšem operní experimentátor Václav Kašlík pokusil v roce 1962 zfilmovat Dvořákovu Rusalku, nerozpakoval se svěřit úlohu prince opět Vladimíru Rážovi. Otevíral ústa ve shodě s nahrávkou tenoristy Zdeňka Švehly a ocital se už jednou nohou tam, kde postupem času pevně stanul oběma: v umění dabingu. Za dlouholeté výkony v tomto výsostně profesionálním oboru také v roce 1997 dostal poslední své velké ocenění. Jiná si zasloužil už dřív v Lyře Pragensis, v nedělních Chvilkách poezie a všude tam, kde něco vážilo slovo. Vždyť i ta Pyšná princezna existovala už v roce 1953 i v rozhlasové podobě!

Při Rážově odchodu tedy neteskním po svém filmovém a písničkovém dospívání, ale po hodnotách, které odcházejí. Bohužel i z rozhlasu.