Igraczkuw life

Bolest se kterou usínám...

Bylo mi 14 let, seděl jsem nad knížkou a četl jsem když mne vyrušil zvonek. Byl to Láďa, kluk ze čtvrtého patra našeho sedmipatrového paneláku. Jeden z kamarádu s kterýma jsem se v té době hodně kamarádil. Sympatický, blonďatý klučina o rok mladší než já. Myslel jsem si, že mám pubertu už dávno za sebou a přitom mě vše teprve čekalo. Nevím, ale zdá se mi, že celý život se mi nějak posunul. Vše co jiní prožívají v brzkém věku se mě stávalo mnohem později.

Láďa se stavil jestli bych si s ním nešel zahrát hry na jeho novém počítači. Nechci popisovat detaily co se ten den vše stalo, ale asi ten den byl ten první impuls a první okamžik, kdy jsem si uvědomil, že můj následující život nebude jednoduchý. Přestával jsem rozumět klukům, vyhýbal jsem se jim kdykoliv se jen dalo...ve škole, venku, prostě kdekoliv. V noci jsem míval záhadné sny při kterých jsem se spocený a kolikrát i v šoku probouzel. Začal jsem o sobě pochybovat jestli jsem normální a čím víc jsem nad tím uvažoval, tím víc jsem se do sebe uzavíral. Byla to pro mě hrozně těžká doba kdy jsem se neměl komu svěřit a v hlavě sem měl šílenej zmatek. To jsem ještě netušil co vše mě v následujícíh letech ještě potká.

Dospívání jsem nějak přežil, dokonce jsem si našel holku a bylo to hezký ikdyž co bych si nalhával. Přece jen tam bylo něco, co mě šíleně trápilo, ale já to musel dál v sobě dusit.

Když mi bylo 18 a měl jsem mít za měsíc další narozeniny, moje sny už měli jasný obraz a já věděl co opravdu od života chci. Chci milovat kluka. Při tomto rozhodnutí, které nebylo tak chvilkové jak se tu jeví (trvalo dny než jsem si vše připustil a nic lehkého to nebylo). Řekl jsem si, že musím svůj život razantně změnit a nic si nalhávat ani svému okolí a už vůbec ne rodičům. Asi každého kluka štve popichování rodičů a přibuzných " Kdy se nám ty kluku oženíš?" . Tyhle témata mi byli cizí a uváděli mě do nepříjemných stavů.

A tak přišlo definitivní rozhodnutí sdělit rodičům o svém comming outu. Ale jak na to?

Moji rodiče nejsou nijak zvlášť inteligentní ale ani žádný hlupáci, ale přeci jen žili v jiné době a ta je dosti poznamela. Tušil jsem, že otec to vezme v klidu, je flegmatickej už od dob co si pamatuju, ale co mamka?

Mám dva starší bratry a mladší sestru, ale jen s tim starším bratrem jsem vždy vycházel. Rozhodl jsem se svěřit nejdříve jemu, ale stále jsem nevěděl jak na to.

Vymslel jsem proto jednu věc. Koupil si jeden gay časopis, strčil pod matraci, ale tak aby kousek časopisu koukal a zákonitě si toho musel bratr všimnout. Bohužel se ale tak nestalo. Bratr vešel do pokoje, sedl si na svojí postel a něco začal číst. Pořád jsem pokukoval na ten čouhající kousek mého tajemství a čekal, že si toho všimne, ale jako by mi to dělal naschvál, ne a ne se podívat. Musel jsem tedy přitvrdit. Zeptal jsem se co si myslí o fotkách aktů a on hned začal dlouhosáhlou rozpravu o tom jak jsou ženský nádherný a co vše se mu na nich líbí. Musel se ho už ukončit, protože to nebylo zrovna co mě v tu chvíly zajímalo. Zeptal jsem se ho co si myslí když se takhle fotí kluci? No, že on prý by se fotit nenechal, ale jinak ať si prej každej děla co chce. Už jsem viděl, že zpozorněl, ale pořád stále tápal v kalných vodách. Už jsem nevěděl co víc a jak naznačit co chci říct. Teď nebo nikdy! Zvednul jsem se, vytáhnul časopis, hodil bratrovi na postel a zeptal se co řiká na tohle? Bratr začal listovat časopisem a za chvilku pronesl: "No jseš odvážnej, že jsi se nechal vyfotit do takového časáku, víš co je to vůbec za časopis?" . Jindy bych se asi smál jak je bratr tupej a nechápající, ale v tu chvíli mi do smíchu nebylo. "Ne, vyfocenej tam nejsem, copak to nechápeš, nic tě nenapadá?" Zase začal časopis prohlížet, pak na mě, zase na časák, zase na mě........"Snad nejseš.....?" nedořekl to, hlas se mu zachvěl a bylo vidět, že neví co říct. "Jo jsem teplouš, buzík, homouš, stačí?" Začal jsem na něj chrlit až skoro řvát. "No počkej, ale jakto? Vždyť Lucka a ......" opět nedořekl větu a zase sklonil hlavu do časopisu. "Víš, už dávno jsem tušil, že se semnou něco děje a dlouho jsem si to nedokázal připustit, ale teď už vím co od života chci a co potřebuju a Lucka mi to dát nemůže". Sklonil jsem hlavu a dal se do breku. Bráchu mám hrozně rád a vím, že i on mě. Bál jsem se, že se naštve, zbije mě, prostě něco. Ale to co v následující chvíli udělal mi vyrazilo dech. Vstal ze své postele, přisedl si ke mě a objal mě. Uviděl jsem v jeho očích to co předchází pláč, slza mu stékala po tváři a on tiše s chvějícím se hlasem řekl " Mám tě ještě radši bráško, neboj, to bude dobrý, jsem tu já tvůj velkej brácha" . Byl to první člověk, který znal mé nejčernější tajemství a já byl šťastný. Spadl ze mě takový balvan, že následující týden jsem dostal takovou odvahu, že jsem se odhodlal se vším svěřit zbytku rodiny. Už jsem se tolik nebál, vlastně jsem se na to i těšil. Asi po osmy dnech co jsem se svěřil bráchovi, zavolal jsem si všechny do obýváku, řekl ať se posadí, že jim potřebuju sdělit něco moc důležitého. Mamka žačala šílet, že se stane babičkou a už už chtěla zvedat telefon aby to všem oznámila. Rychle jsem ji musel zabrzdit aby neztropila ostudu a říct, že se to týká mě, ale úplně jinak. Nechápavě si sedla na gauč vedle mladší sestry a nejstaršího bratra, otec si sedl do křesla. "No tak co se děje? Potřebuju jít ven." pronesla sestra. "Já mám rozkoukanej film tak to neprodlužuj" prohlásil nejstarší bratr. Stoupnul jsem si před ně, stejně jak si stoupají učinkující před nějakým vystoupením a spustil. "Milý rodiče a sourozenci, asi vás to bude mrzet, šokovat, bolet a bůhví co vše, ale musíte to vědět, jsem gay. Jednoduchá a krátká věta která měla změnit celý můj život. Čekal jsem všelijakou reakci, ale to co se stalo mě přišlo celkem humorný. Mamka se začala smát, ukázala na tátu a řekla " Jo, tak ten je po tobě" , bratr jen jestli se už může koukat na televizi a sestra že jsem dobrej cvok a jak jsem prve říkal, otec vůůůbec nic.

Tak a bylo to, teď měla nastat ta změna kdy jsem se konečně cítil svobodný. Netrvalo dlouho a do měsíce jsem to řekl všem svým kamarádům a jak už to tak bývá, někteří to pobrali a jiný mě ješte ten den zavrhli.....víceméně jsem v ten čas přišel skoro o všechny kamarády z dětství včetně Ládi, kluka ze čtvrtého patra u kterého jsem poprvé cítil lásku dvou kluků. Chvilku mě to trápilo, ale přesto jsem byl šťastný a tak svobodný jak jen člověk může být.

Následující dny jsem začal zjištovat jaký je vlastně svět mezi klukama jako jsem byl já. S naivitou jsem navštívil první gay klub, doufajíc, že bych tam snad mohl poznat moji osudouvou lásku. Možná, že naivní je slabý slovo, protože po vstupu do onoho "zábavného" podniku jsem pochopil jednu věc. Potkat někoho stejného stylu jako jsem já, by byl v tom podniku nadlidský výkon. Připadal jsem si tam jak jehňátko před smečkou vlků. U baru sedělo několik chlápků kteří mi mohli dělat tatínky ne-li dědečky a když už se ze tmavé chodby u které sem záhy zjistil, že směřuje do darkroomu, vynořil někdo věkově stejný , tak se mi při jeho gestikulacích, pohybech a vším co tvořilo tu postavičku chtělo tolik smát, že jsem se musel někam schovat. Nenapadlo mě nic jiného než ho projít a zmizet v oné chodbě. Udělal jsem několik kroků když jsem ucítil něčí dech před svým obličejem a vzápětí mě něčí ruka začala ošahávat všude kam dosáhla. Prudce jsem předpažil doufajíc, že v té tmě dotyčnou postavu zasáhnu. Podařilo se a já jak splašenej vyběhnul k baru, hodil levobok a už byl na ulici před tou hrůzou a byl rád, že už mám tu šílenost za sebou.

Zapřísáhnul jsem se, že už mě do takového podniku nikdo nedostane a také se mi to podařilo dodržet......bohužel jen půl roku.

Po krátkem odloučení od světa homosexuálů a navrácení víry, že snad ne všichni musí být tak smešný nebo staří, začal jsem pátrat po internetu. Do teď mám výčitky, že jsem se nenarodil někde v pustině kde není připojení. No co vám budu vykládat, první den co jsem navštívil internetovou kavárnu a pochopil funkci chatu, seznámil jsem se s Vladem, o dva roky staším klukem z Bratislavi. Hned od začátku mě lákal abych za ním přijel. Nemuselo mu to ani dát velkou práci abych po necelé hodině souhlasil a slíbil, že ještě ten den večír přijedu. Ano, po hodině a půl pokecu na chatu jsem se nechal zlákat návštěvou Bratislavi. Jeho rodiče odjeli někam na chatu, takže jsem měli volný celý byt na čtyři dny. Z nádraží jsem odjeli hned k němu domů a já už v té době velký pivař s ním vypil ten večer dvě láhve vína. Cesta, alkohol a napětí udělalo své a já se nechal totálně svést a oblbnout. Nejspíš jsem měl štěstí, protože jsem s Vladem nakonec zůstal něco přes rok. Že byl rozchod klidnej vám tvrdit nebudu, ale překonal jsem to. Netrvalo dlouho a poznal jsem někoho jiného a tentokrát jen na chvilku a tohle se dělo následujících šest let. Někoho jsem poznal, zalíbil jsem mu, nasliboval mi hory doly, dostal mě do postele, vykonal potřebu (zní to odporně, ale tak se zachovali) a pokud jsem nebyl přímo jednovečerní rozptýlení, hráli to na mě třeba i několik týdnů. Jelikož se to vše dělo v naší matičce Praze, nezbylo nic jiného než se tam i přestěhovat. Je pravda, že při dvou situacích jsem vztah ukončil sám a z prostého důvodu. Neviděl jsem v tom vztahu budoucnost a necítil lásku ikdyž se to týkalo moc hodných kluků. Dá-li se vůbec o měsíčních chozeních plných lžích mluvit jako o vztazích. Překousnul jsem to vše a s nechutí se vrátil zpět k rodičům, začít zase vše odzačátku, ale už zkušenější......což sem si jen myslel.

Trvalo to pouze 5 dní co jsem byl sám od posledního vyčerpávájícího vztahu když sem poznal JEHO .

Vůbec jsem netušil a nečekal, jak ten první večer skončí. Byl jsem natolik znechucenej a vyčerpanej z Prahy, takže jsem na sraz přátel kde mě on už měl čekat šel s nevolí. Zase jeden otravnej večer kdy budu muset všem vyprávět jak jsem se zase nechal oblbnout a využít. Vešel jsem do vnitř, šel do zadní místnosti a rozhlídl se. Poznal jsem pár lidí, ale někteří mi byli úplně cizí, dvě holky a jeden kluk. Najednou jako by už v té místnosti nebyl nikdo jiný, moje oči upřeně koukali na něj. Musel sem vypadat dost humorně, ale kdo v tu chvíly nad něčím takovým uvažuje? Trvalo to jen okamžik, ikdyž já cítil jeho pohled ještě dlouho po tom. Bylo štěstí, že mě z mého omámení dostal kamarád, hbytě vstal, podali sme si ruce, já se uvítal s těmi co jsem znal a posléze mě představil zbylým třem lidem. Pak jsem si sedl na místo odkud jsem mohl se všemi komunikovat a zároveň neměl nutkání se dívat na něj. Dařilo se mi to celkem dlouho, možná až dlouho. Sedělo se, popíjelo, řešilo a blblo dobrý dvě hodiny, bylo už něco po desáte večer, ale byl pátek, takže celé město naplno žilo. Najednou jsem zjistil, že on už tam nesedí, zarazil jsem se a začal zjištovat kam odešel, cigarety nechal na stole, tak snad nikam daleko.

Prý mu volal bratr a že je ve městě a co prý dělá. Taky mi řekli, že myslel, že nemám zájem když jsem sním za celou dobu nepromluvil ani se na něj nepodíval, takže odešel. Na nic sem nečekal a vystartoval ven. Byl tam, stál kousek stranou ještě s ostaníma a když mě viděl přišel za mnou. Podal sem mu cigarety a zeptal jsem proč odchází. Řekl něco, že přijel bratr a jestli prý s nima někam nepůjde, tak myslel..........No málem jsem to celé pokazil. Řekl jsem mu, že důvod proč sem se na něj nedíval byl, že jsem od okamžiku co jsem ho poprvé viděl, nedokázal jsem na nic jiného myslet. Bál jsem se znovu podívat a promluvit na něj, že bych něco pokazil, ztrapnil se nebo cokoli jiného, co by celý večer mohlo pokazit. Když jsem mu vše vysvětlil, bylo vidět, že nejen mě spadnul velkej kámen ze srdce. Zbavili jsme se prvotního studu a od té chvíle spolu neustále mluvili, řešili vše možné, probírali známé a místa kde jsme se už všude mohli potkat.

Teď trochu predběhnu, ale později se nám stávalo, že nám naši kamarádi říkali, co pořád řešíme, že pokaždý když nás vidí spolu mluvíme a mluvíme. Jo jo, měli jsem si pořád co říct.....

Netušil jsem, že si padnem na tolik do oka. Bylo by slabé říct - láska na první pohled - tohle bylo silnější. S nikým v životě jsem si nerozuměl tolik jako s ním, jako by mi četl myšlenky a byl stále o krok předemnou. Věděl jsem, že jsem v tom až po uši, ale tentokrát to bylo vše naprosto jiné, dokonalé souznění. Nedokázali jsem udělat jeden krok bez druhého. Pouhý jeden den co si pamatuju, jsme nestrávili spolu, pouhý jeden den....

Seznámil jsem ho se svou rodinou a on posléze mě se svojí. Jeho comming out byl trochu hektický. Hned druhý den co jsme se poznali, seznámil mě se svým bratem a bratrancem kteří to už o něm věděli.Později s mamkou a jejím přítelem. Ty ještě netušili nic. I přesto, že pro něj jsem byl první kluk s kterým si kdy začal, jeho odvaha se přetahovala s touhou.

I přes přítomnost jeho sourozence a bratrance jsme se nedokázali bránit společným dotykům. Díky tomu netrvalo dlouho a po pár dnech mé přítomnosti už vytušila něco i jeho mamka. Není divu, byl to rošťák.

Bylo to zrovna u nás když mu zavolal mamka a ptala se kde je. Když jim to řekl mamka hned spustila, že si s přítelem myslí, že já jsem gay. Ne že by to na mě bylo poznat, ale některé naše gesta nešli přehlédnout. Stál jsem kousek od něj, takže jsem slyšel vše co říkal a na co se ho mamka ptala jsem si mohl lehce domyslet. Přímo tam se ji přiznal že je taky gay a bylo to. Mamka zavěsila a já nevěděl jak zareagovat. Víc ale převládla hrdost nad strachem co bude dál. Byl jsem na něj tak pyšnej, že to dokázal říct. Vše se nakonec vyřešilo celkem poklidně, nějaké slzy ale nakonec pochopení a porozumění. I já jsem asi po dvou týdnech mohl opět k nim chodit a tak nějak jsem pomalu zapadal do jejich rodiny. Už jsem u nich spal kdykoliv jsme chtěli a to samé i u nás. Veškerý volný čas jsme věnovali jeden druhému a já byl neskutečně šťastný. Věděl jsem, že o tohohle člověka nikdy nesmím přijít, tu bolest bych nepřežil.

Během našeho vztahu jsem lépe poznával nejen jeho ale i jeho přátele, poznal jsem jeho minulost, ale lásku minulost nedělá a kdo má čístý štít, měl by se radši podívat znova, určitě se tam nějaká šmouha najde.

Pouze jedna holka mi tam vůbec nesedla ačkoli to byla jedna z těch onoho prvního večera. V ten večer a nějaký čas byla přátelská a milá, ale za chvíli neskutečně vtíravě vlezlá. Začala nám zasahovat do života a narušovat malými detaily. Nebudu popisovat vše co se dělo, člověk který je pro mě stále duležitý sám ví a ta které se to týká dobře ví také.

Přeskočím osatní události, protože nejsou tak důležité jako ten jeden den a večer, který byl náš poslední. Popíšu vám ho tak jak si ho pořád vybavuju a budu se snažit nic nevynechat.

Jako obvykle jsem na něj čekal ve tři před prací. Vyšel s malým zpožděním, ale jeho pohled mi vše vynahradil. Kvůli tomu pohledu bych byl schopen všeho. Chvilku jsem řešili co budem dnes dělat, ikdyž mě to bylo pokaždé jedno, jen jsem chtěl být s ním. Nakonec jsem dorazili k němu domu, chvilku klábosili, chvilku hráli na compu, byli sme zkrátka spolu. Najednou se mu ozvala kamarádka, ta z toho prvního večera, ta co sem neměl v lásce. Chtěla se z práce stavit, ale jelikož se vědělo, že se navzájem nemusíme, dohodli jsme se, že se sejdou bezemě a skočej si někam na pivko a pokecaj a já na něj zatím počkám doma. Slíbil, že to dlouho nebude trvat, že ji stejně jede brzo autobus. No on tedy odešel za ní, což mi nevadilo. Já si mezitím hrál na compu, ale vůůbec mě to nebavilo, pořád jsem na něj myslel a chtěl být s ním. Když jsem mu později psal kdy se asi vrátí, řekl, že ji ujel autobus, tak s ní ještě chvilku bude, že ji někdo odveze a on s ní zatím počká. Mrzelo mě to, tolik sem chtěl být s ním, ale musel jsem pochopit, že nemůže být pořád jen semnou, že má i své kamarády. Seděl jsem dál u počítače a už jen hloupě do něj zíral. Byl jsem i trochu naštvaný, ne na něj, ale na ní, že se ji opět povedlo vrazit mezi nás klín. Už sem tušil, že se možná stane, to co obvykle. Ona se opije, nebude se jí chtít domů a bude zas chtít u něj přespat. Dělala to dost často a mě to pokaždé rozčílilo. Když uběhli asi další dvě hodiny, napsal mi sám. Sedí prý v hospodě a ona čeká na odvoz. Napsal, že pokud chci, mám za ním přijít, ale ať nedělám žádné rozbroje s ní, to ať radši zůstanu u něj a počkám až dorazí. Teď už vím, že jsem počkat měl. Bohužel jsem to nevydržel a vyrazil za nimy. Seděli hned na kraji a bylo vidět, že první pivo nepijou. Pozdravil jsem a sednul si a mlčel. Ptal se mě na hru, jak mi to šlo, ale já ho v tom rozčilení odsekl, jakože jsem vůbec nehrál. Poznal, že jsem naštvaný a tak to nechtěl hrotit dál. Oni spolu kecali a já se blbě díval na televizi. Chtěl jsem už jen vědět kdy ona odjede a my budem spolu, nic jiného. Jenomže ona se k tomu vůbec neměla. O tom odvozu se vyjadřoval tak, že už jsem nedoufal, že dnes vůůbec odjede. To mě rozčílilo ještě víc, ale pořád jsem bezeslova seděl a koukal na telku. Najednou pronesla : " To je lepší koukat na telku než s náma mluvit?" , zamračeně jsem se na ní podíval a s nechutí řekl: "Cokoliv je lepšího, než mluvit s tebou". Už jsem viděl v jeho očích smutek, že jsem ten večer pokazil, ale já nemohl jinak. Chtěl jsem být s ním a ona nám to opět překazila. Dal jsem si ještě jedno pivkou a doufal, že se snad něco stane a já nakonec s ním přeci jen odejdu. Do toho mi přišla zpráva od kamaráda z Prahy a jelikož jsem neměl kredit, poprosil jsem ho zda si můžu napsat od něj. Půjčil mi ho ale byl smutný. Později si myslel, že jsem psal nějakýmu klukovi, ale to já bych mu neudělal, na to jsem ho moc miloval. Když už bylo vidět, že ten večer je pokaženej, řekl jsem že půjdu domů. Myslel, že půjdu s ním, ale já ho odsekl, že se uvidíme zítra zase po práci a odešel jsem ani se neotočil. Nechal jsem je tam ať se klidně opijou, hlavně, že se nebudu muset dívat na ni.

Neměl jsem takhle odcházet a už vůbec jsem neměl za nima chodit. Vše co následovalo onu noc mi neskutečně ublížilo a hrozně to bolí i teď.

Dorazil jsem smutný domů a hned se dal do breku. Už nevím co mě dovedlo k pláči, jestli to, že nejsem s ním, nebo to, že jsem ho dokázal rozesmutnět, už si nepamatuju, jen vím, že pláč mě rychle uspal. Spal jsem tvrdě a probudil mě až ráno zvonek. Nevěděl jsem kdo to je, ale jelikož jsem byl ještě po předchozím dni takovej rozčilenej, řekl jsem mamce, že pokud je to někdo pro mě, že nejsem doma a tak se taky stalo. Potom přišla, že mě hledal nějakej kluk. "Kluk? Jakej kluk by mě hledal?" Napadl mě jen on. Podíval jsem se na telefon a měl jsem tam jednu zprávu. Byla od něj, ale byla hrozně matoucí, napsal jen "Miloval jsem tě" . Vrtalo mi to v hlavě, byl jsem nesvůj a nevěděl jsem co se děje. Chtěl jsem jsem mu hned napsat, ale jak jsem byl zároveň rozčilenej, nechal jsem to být. Když jsem vstal, nasnídal se a pak si šel dát cigáro na balkón, někdo mi volal. Byla to jeho maminka. Říkal jsem si, co mi může chtít, mluvil jsem s ní přeci včera. Zvedl jsem telefon a pozdravil. Kdyby někdo na mě v tu chvíli koukal, uviděl by jak postupně blednu.

"Co jste včera dělali, co si mu udělal a kde má batoh?" . Chrlila na mě s třesoucím se hlasem a rozčilením. Ten batoh byl ten ranní domovní zvonek, přišel její přítel a myslel, že mám jeho batoh a moje mamka si ho spletla s nějakým klukem.

"Já jeho batoh nemám, co se stalo?" Při jejích slovech jsem postupně upadal, nohy se mi začali podlamovat, srdce bušilo jak o závod a oči se postupně zaplňovali slzama. "V noci snědl všechny moje prášky a teď leží na JIPce a nevíme jestli to přežije. Co se stalo? Co jsi mu udělal?" zase se na mě z telefonu valilo a já se nezmohl na nic. Jetšě jsem stihl říct, že okamžitě jdu za ním, ale zabrzdila mě, že tam nikoho nepouští, tak jsem řekl, že se stavím u nich. Pak už si nepamatuju nic, telefon mi vypadnul z ruky a já se zhroutil na zem. Probrala mě až máma a se strachem zjišťovala co se stalo. Vše jsem ji řekl a začal hned zjišťovat co se děje. Všichni už to věděli a když jsem se jim ozval okamžitě chtěli vědět co se stalo. Sám jsem nevěděl, chtěl sem informace od nich, ale neřekli nic co už jsem nevěděl. Nakonec dvě jeho kamarádky souhlasili, že se semnou sejdou a řeknou mi co vědí. Jedna z nich byla ta holka. Po cestě za nima , jsem se ještě stavil u něj v práci, jestli něco neví jeho šéfová. Tam jsem se setkal s odporem a dozvěděl jsem se, že jsem prý měl údajně jeho týrat. Řekla mi to přímo do očí. Ta co mi celou dobu říkala, že je ráda, že s ním jsem a že se hodně změnil k lepšímu. Nechápal jsem a smutně odcházel.

Přišel jsem na místo srazu a bezduše zjišťovat co se stalo. Zopakovali co jsem už věděl a na vrch přidali, že byl chudák, že jsem ho nutil do drog a kvůli mě si nemohl nic koupit. Stál jsem tam a jen zíral. Taková nenávist a pomluvy, kde se to v nich vzalo? Vždyť každej kdo nás spolu viděl, musel vidět jak vážně ho miluju a on mě. Že bych nikdy nedovolil aby mu někdo ublížil. Co to plácali za nesmysli? Nic jsem nechápal, najednou byl celej svět proti mě.

Mám v tom opravdu takovou vinu?

Po cestě za jeho rodičema jsem se stavil v nemocnici aniž bych věděl přesně kde je. Bylo to zbytečný, když jsem to našel, nikdo mi nic nemohl říct a pustit mě k němu už vůbec ne. Sesunul jsem se na schody a dal se do pláče. Promítal jsem si v hlavě naše společné chvilky a myslel si, že je konec.

Dorazil jsem k jeho rodičům a tam to začalo na novo, opět otázky a výčitky, ale já neměl už sílu vzdorovat. Chtěl jsem říct, že mě to všechno mrzí, že netuším co se přesně stalo, že jsem odešel a oni tam ještě zůstali........ ale vše bylo už zbytečný. Už jsem byl obviněn a odsouzen. Následující dny se těžko popisují, byl jsem v jiném světě, uzavřený do sebe. Dozvěděl jsem se totiž, že se z toho dostane, ale bude muset na psychiatrii. Byl jsem strašně rád, ale zárověň mi bylo sděleno, že už mě nikdy nechce vidět, že je konec. Teď už jsem nechápal vůbec nic.

Pár dnů jsem byl úplně mimo, s nikým nemluvil a nic nedělal, seděl a zíral a chtěl umřít.

Chtěl jsem ho ale ještě vidět, chtěl jsem aby mi to řekl sám, nechtěl jsem věřit, že by to bylo z jeho hlavy. Nakonec se mi povedlo napsat mu dopis a přes jednu kamarádku dát jeho mámě a ona následně dát jemu. V té době už byl asi třetí den na psychiatrii a co jsem slyšel, už se mu dařilo dobře. Nakonce se mi ozval, byl jsem tak šťastný ačkoli mi naznačil, že je vše pravda. Nechtěl jsem stále věřit a nakonec jsem si vynutil navštěvu u něj. Druhý den jsem vyrazil za ním, musel jsem do vzdálenějšího města, ale kdo na to v tu chvíli myslí? Dorazil jsem do nemocnice, vstoupil do lůžkové části a na konci chodby jsem viděl přicházet jeho. Nohy se mi třásli, srdce chtělo vyskočit. Čím blíž se ke mě blížil, tím víc jsem se nedokázal ovládat. Když už byl u mě, brečel jsem, styděl jsem se a vše si dával za vinu, prosil za odpuštění a chtěl ho obejmout a cítit tu blízkost jako dřív. Už byl zdrženlivej a vlastně tam jsem poznal jak se změnil. Teď už bylo jasné, že to co vzkazoval myslí vážně. Totální konec. Odjel sem od něj ještě s vetší bolestí než přijížděl, měl jsem v hlavě černo a myšlenky se míhali jako pokažený filmový pás. Doma jsem se svalil a dal opět do breku. Už jsem nechtěl žít a měl v tom jasno. Bez něj nemá smysl existovat. Stalo se tak a tentokrát jsem se na psychiatrii dostal já. Bylo štěstí, že jsem první pokus o sebevraždu uhrál na nehodu a pustili mě brzo. Doma předemnou schovávali vše ostré a byl jsem pod takovým dozorem, jako byl sám Hanibal. Ale vždy jsem měl svou hlavu a nikdy mi nikdo a nic v ničem nezabránili.

Ostatní dny bez něj byli prázdné, při životě mě držel jen pocit, že semnou chce být aspoň kamarád, ale v tom jsem se také zmílil, na to už bylo pozdě.

Po různých událostech které se stali následující půl rok a já už byl odsunut i z pozice kamaráda, moje duše už to nevydržela. Sáhnul jsem si na život po druhé a dělal vše aby se mi to tentokrát povedlo a veškerá bolest zmizela. Někdo mě tam nahoře ale musí mít hodně rád, protože ani napodruhé se mi to nepovedlo, jen jsem přidělal rodičům víc starostí. Skončil jsem opět v psychiatrické léčebně a tentokrát na víc jak tři měsíce. Odmítal jsem jíst a komunikovat. Opakoval jsem stále dokola že chci zemřít a nic mi v tom nezabrání. Tohle vše trvalo dva měsíce, než mi nějakej impuls pomohl se z toho dostat. Vlastně to nebyl impuls nebo pomoc lékařů, ale byl to vysněnej cíl, který jsem ještě chtěl uskutečnit. Naposledy ho vidět. Šel jsem si za tím a po měsící mě propustili, ale už jsem to nebyl já, byl jsem prázdný a bez víry. Doma jsem se rozhodl, že musím začít znova ale jinde a tak jsem se přestěhoval a blááznivě myslel, že se z toho časem dostanu. Myslel jsem si to ale jen pár dnů, pak vše znovu začalo a pokračuje s bolestí do teď. Jeho už jsem nevídal, aspoň ne v rerálném životě, ale vrací se mi do teď v mojich snech. Vlastně spíš nočních můrách. Je to jeden a tentýž samý sen co se mi už přes dva roky zdá. Je tak realný a skutečný, že se probouzím spocený a s pláčem. Už jsem tak vyčerpaný, nemůžu spát a bojím se usnout aby se ten sen zase nevrátil. Bojím se, že už to nevydržím, bojím se sám sebe. Už vím, že nikoho jiného nedokažu milovat, že On je ten kdo mi dokáže vrátit víru. Jsem smířený s vlastním osudem a tím že jsem zatracen. Nikdy ho nepřestanu milovat, můžou mi sebrat víru a opovrhovat mnou, ale milovat ho..... to mi nikdo nevezme!