Těším se až...
18.Březen 2009Jsem jako bez života. Jen doufám,že to odezní ale chci tenhle stav prožít,musím jinak bych to potlačovala a oběvilo by se to ve větší intenzitě. Dnes svítí slunce,to mi dělá radost a taky to,že v pátek pojedu na víkend domů,potřebuju přijít na jiné myšlenky. Pořád se mi chce brečet,po prvé v životě mám pořádnou depku,jsme jak zahalená temným suknem. Ale už na to nejsem sama a to je super. Jen pořřád doufám,že třeba napíše i když vím,že rychle zapomene,kéžby sem já rychle zapoměla. To všechno odezní,chce to čas,jen nebýt příliš sama. Dnes mě taky potěšilo to,že jsem mohla držet za ruku jednu holčinu,vím,že jí to dělá dobře,uklidňuje jí to a mě taky. Už chci domů. A už nechci brečet. Myslím na to,že on je šťastný,tolik se těšil na svou malou ségru,jen aby mu to vyrželo. Modlím se aby se mu nic zlého nestalo,modlím se za to,aby ho sem nemuseli znovu přivést. Ale chybí tu,pokaždé když si na něj vzpomenu,je mi slabo,zatmí se mi před očima a nic mě nabaví. Nemůžu chodit na místa kde jsem byla s ním,ještě ne,možná časem ale ne teď,příliš to bolí,je to čerstvé a všude ho vidím. Nemůže se dívat do jejich okna,protože čekám,že se v něm objeví a zamává mi tak jako pokaždé,usměje se a mě tím zvedne hrozně náladu. Ale už tu není. Vím,že o něm píšu jako kdyby umřel,neumřel,žije a já doufám,že je šťastný jen prostě chci nechat svoje srdce palkat,aby se ten smutek odplavil aby sem se zase mohla smát a myslet na to,jak je život krásnej a když si na něj vzpomenu,aby sem už necítila smutek ale radost z toho co mi dal,co jsem s ním prožila. A já vím,že to tak bude. " Honzo děkuju ti za všechno,snad až se příště uvidíme,že to bude za jiných okolností a pořádně pokecáme a obejmeme se" Tohle ale Honza nikdy nebude číst. Snad se ozve příští týden,třeba se s ním domluvím a pojedu za ním,to by se mi líbilo,byli by sem spolu,chci vidět jeho prostředí,poznat jeho kamarády. Chtěl se zabít,můj anděl,otázkou zůstává,proč tolik mladých lidí trpí depresemi? Proč hledají zábavu v drogácha a problémových partách? Proč takovýhle fajn lidi,s velkým srdíčkem končí takhle? Co je k tomu vede? Co je pro ně smyslem života? nemůžu myslet na to,že zase do toho spadne,že to zase bude jako na začátku,že se neponaučí. Musím sehnat na něj číslo,on má moje,ještě chvíli počkám či se neozve sám ale potom si vezmu od kluků na něj kontakt. Chci ho držet při každém pádu,možná hloupost,možná by sem ho měla nechat padnout na samé dno aby si uvědomil co dělá špatně. Nejhorší je,že on neví,že má C a chce někoho zmlátit,neměla jsem odvahu mu to říct,to by ho položilo a skutečně by mu bylo všechno jedno. Mám čekat? Mám se o něj bát? Mám myslet na to že on je šťastný a být taky šťstná?
napsal/a: EF-88 08:24 Link
