Konec školy znamená dvě věci:
a) Začíná období volna
b) Končí doba hájení a nástup do pracovního procesu (což poněkud vylučuje (a)).
"Seš šikovnej" nebo "Gratuluju, první rok jsi zvládl skvěle" ozývalo se v den, kdy jsem udělal poslední zkoušku. Ale hned po takovéto pochvale jsem slýchal "a kde budeš pracovat?" na čež jsem odpovídal v červencu budu fušovat kolegům stavařům do pozemáku.
Tato odpověď usadila rodinu jen na dva dny. Když zjistili, že jediná má činnost je sedění u kompu a zalévání tak začali prudit stylem "a to jako budeš do červenca jenom čučet do bedny?".
Jenže to, že na počítači se dá i pracovat, to prostě pochopit nedokážou (ale jak mají problém nebo něco neví na počítači, tak jsem jim dobrej).
Tak jsem se mohutně zamyslel a myslel „korsickou taktiku“ (když se je obléhatelé snažili vyhladovět, začali házet sýr z hradeb na zmatení nepřítele). A tak sem přestal vysedávat u kompu. Začal jsem se vrtat v autě, kole a babettě. Zašel sem do banky (a inteligentně si nechal mobil v autě na slunku, kde se roztekl).
Bohužel. Korsická taktika taky zrovna moc nevyšla. Propadl jsem zoufalství. Přece nebudu pracovat!!!!
Zoufalá časy vyžadují zoufalé činy. Do sáčkárny (viz starší příběhy) jsem opravdu nechtěl. Tak jsem se mrkl na net po nějaké brigádě. Štěstí se usmálo. Doučování matiky a angličtiny na úrovni 9. třídy zš. Rychle sesmolit CV (dík Balte za pomoc) a poslat. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Předběžná smlouva zněla: Doučování v Brně, 120 minut denně po dobu 14ti dnů. Když jsem si spočítal, co projedu, a že můj výsledný plat bude 12,75kč/hodinu tak jsem se skleslou náladou začal uvažovat, že sáčky nejsou zas tak špatný.
Pár dnů jsem snášel babiččiny a tátovy socialistický hesla typu "to já sem pracoval na 110%" a "já nevím kam dřív a ty tady gepíš". Když jsem jim řekl, že jsou blbí oni, jeden nezaměstnanej a druhá zpravuje hadry celí dědině s prvorepublikovým platem, tak se velice ohrazovali. Podle nich člověk nepracuje, dokud není vohlej, špinavej a spocenej. Ale vyzkoušet si přehrávat a komprimování toho stejného videa 3x po sobě to (bohužel) z mladých let neznají.
A tak jsem zase hloubal jak z toho. A dostal jsem spásný nápad. Taktika hromu a police. Mám ji rozdělenou na několik fází.
Nákup nářadí (proběhl včera v jednom nejmenovaném brněnském Hornbachu). Zakoupil jsem flexku (pro ne-techniky: je to taková ta věc, ve které se točí kolečko a řeže železo a lítají z toho plamínky) a vrtačku (vrtačka slouží k částečné nebo úplné perforaci téměř čehokoliv, je podobná pistoli) a pár šroubku M6 s vnitřním šestihranem (tedy imbusáky).
Takto vyzbrojen sem dnes začal spravovat houpací lavičku. Původně jsem ji měl pouze provrtat a ukotvit nosný řetěz. Ale to byla jen zástěrka. V nestřežené chvilce jsem celou lavku rozmontoval a flexkou (na kterou jsem nasadil brusný kotouč) začal zbavovat 15ti letého nánosu barev.
Jakmile byl můj skutek odhalen, reakce byla přesně taková, jakou jsem očekával. Prudká hádka, křik a oběd buď v hospodě, nebo vůbec.
Z hádky jsem odešel jako vítěz. Poslední slovo patřilo mně: "Furt chcete, abych něco dělal. Tak teda dělám".
Teď se chystám na další fázi: dokončení lavky.
Jen tak mimochodem – dneska to byla celkem sranda a docela zábava ohánět se flexkou. Člověk si připadá jako v doomovi.
Moje hrom-do-police taktika zatím celkem vychází. Z armádního hlediska by se dala klasifikovat "ztráty jsou povoleny za cenu vítězství". napsal/a: ElV0 18:09 Link