Můj ochotný hodný bratranec ing. Hanz mi domluvil úžasnou brigádu v největší geodetické firmě v Brně. Měl jsem tam být coby náhrada během jeho dvoutýdenní dovolené. Ale to bych předbíhal událostem…
Hanz mi v lednu volal, že potřebuje pomoct s měřením nějakého pozemku. Zvědavost mi nedala a šel jsem do toho. Můj počáteční úžas z přístroje za těžký prachy a nadšení z přidělené trasírky (taková tyčka se zrcátkem) vystřídal úlek a zděšení. Terén pozemku se nacházel přesně na bývalé skládce a stanovišti kontejneru na komunální odpad. Jaké štěstí, že vše bylo pod sněhem a oči mé neviděly to, po čem to vlastně šlapu.
Když jsem doma zjistil, že jsem si krásné kožené kanady odřel, pravděpodobně o plechovku žluté barvy a že v podrážce bylo zašlapané cosi neidentifikovatelného, nebyl jsem zrovna nadšen.
O to obezřetnější jsem byl v dubnu, když přišla žádost o pomoc číslo 2.
Hned jsem se zajímal o to, kde se bude měřit. S úlevou jsem se dozvěděl, že ve Vranovicích na zahradě v Nové ulici.
Jak už to tak bývá – vyřešíte a zažehnáte problém jeden, objeví se dalších deset. Začalo to tím, že jsme nemohli najít výchozí bod, protože jak ukrajinští doktoři a inženýři kopali kanál, tak nám ten bod zaházeli metrovou vrstvou hlíny a šutrů. A lopatu jsme samozřejmě neměli. Problémy pokračovaly, když jsem měl umístit kolík na místo, kam patřil. Směs štěrku, popraskanejch křidlic a cihel udusaná tak, že tam nelze vrazit ani hřebík.
Přesunutí z příjezdového náspu na zahrádku je rozhodně příjemné zlepšení. Až na jednu drobnost. Jaro nás obdařuje hezkým počasím, rozkvetlýma květinama, ale bohužel, i včeličkama. A ty mrchy jsou fakt nebezpečný. Jak sem se oháněl, tak Hanz nemohl vůbec zaměřit.
Po takovýchto zkušenostech jsem si říkal "už nikdy".
Ale škola skončila a brigáda volala. Stejně jako eletrika, i já jdu cestou nejmenšího odporu. Volba mezi sáčkárnou a geodézií byla rychlá a jasná. Geodézie je zajímavá a dost dobře placená práce. "Je léto – včely už nejsou. Bude to na poli – nanejvýš potkám jezedáka s vidlema" hodnotil jsem svou situaci.
Abych odhalil "the big picture" této práce, musel jsem absolvovat třídenní školení (tedy prožít "běžný" pracovní den s Hanzem a jeho kolegou panem P.).
Školení začalo den po akci "Prase" v Bosně. 3 hodiny spánku a hurá do Pohořelic. "Slamáček, brejličky a třičtvrťáky s T-trikem musí stačit" říkám si. Dojedeme na místo (Hevlín) a hned zjišťuji, že jsem udělal dvě tragické chyby. Počasí bylo značně větrné a neméně deštivé, ale co nejhůř, nevzal jsem si nic na jídlo a pití.
Trošku neochotně jsme se s panem P. vraceli k obchodu (kde měli pouze piškoty, solené tyčinky a gumídky). Old Shaterhand se živil medvědy, ale ani ty piškoty nejsou špatný (když nejsou zrovna medvědi po ruce).
Po snídani (káva a cigareta u profíků, gumídci a piškoty u amatéra) jsme začali. Vyfasoval sem trasírku a byl vyslán přes pole kukuřice k protější cestě. Ó jak já nadával při průchodu mokrou kukuřicou vyšší než já. Celej mokrej jsem stál na cestě a čekal na rozkazy. Po čtvrthodině čekání mi zvoní mobil a:
"Ty vole, nechals tady vysílačku….“
Cesta tam a zase zpátky už byla příjemnější. Už poprchávalo, takže mi bylo jedno, jestli budu mokrej od deště nebo od kukuřice.
Když byl čas oběda a já měl za sebou už kolem sedmdesáti bodů, byl jsem perfektně suchej, protože Oskar (= slunko v geo-hantecu) šajnoval jak blbej. Snědl jsem dva balíky piškotů a gumové medvídky Haribo(TM).
Další den jsem byl připraven lépe. Svačina na půl batohu, kanady a pláštěnka. Ale jak praví Murphiho zákon: "Máš-li deštník, můžeš se spolehnout, že nebude pršet".
S trasírkou jsem měl za úkol projít podél potoka a zaznamenat jeho tok. Cestu jsem si prosekával mačetou jako Sandokan. Šmelcoval jsem akáty, černý bez i kopřivy. Bylo to perfektní terénní cvičení ála vietcong. Až do chvíle, než jsem šlápl do čehosi čvachtavě-křupavého. Byl to hrudní koš jakési uhynulé srnky. Zděšeně jsem koukal na ni. A cosi koukalo na mě. Na nic už jsem nečekal a chtěl začít zdrhat. Ale noha se mi zaklínila do žeber. Trasírku a mačetu jsem použil k osvobození nohy a zdrhal co nejdál.
Tento zážitek byl impulzem pro vzpouru. Vzpoura se povedla a stal jsem se operátorem úžasného přístroje Trimbl 500S. Stojím za mašinou a pozoruju pana P. jak si užívá terénní cvičení místo mně.
Pan P. odvážně se brodící slunečnicí i kukuřicí (docela sem se o něj bál při vzpomínce na ještěrky z filmu Jurský park) běhal z místa na místo jako Forrest Gump tak rychle, že jsem nestíhal točit s Trimblíkem.
Další dny jsem už byl v suchu a klídku na jednom místě po celou dobu a ve chvílích volna jsem pozoroval okolí a ladil různé frekvence na vysílačce. A nevěřil jsem vlastním uším a očím.
Ve vysílačce jsem naladil policisty (české celníky i rakouské dopraváky), borce z kamionové dopravy, dědu co se domlouval s kombajnérem a dokonce i jednoho radioamatéra.
Při sledování okolí přes Trimblík (30x zoom je fakt dobrá lupa) jsem sledoval lázeňské město Laa an der Taya, vojenský radar na kopci poblíž Laa a výjimkou nebyly ani odstavená auta s rakouskou SPZ s podivně zamlženými okny. Když jsme se o těchto podivných odstavených autech bavili s panem P., dozvěděl jsem se, že to jsou rakouští zákazníci českých sociálních pracovnic jedoucí do/ze Znojma.
Inu příroda jižní Moravy je krásná. Potkáte zde mnoho rozmanitých živočišných druhů: od červíčků mršinožroutů přes hady až po prasáky z rajchu.
Geodézie je prima brigáda. Občas napínavá a strašidelná, občas úsměvná, ale vždycky úžasná.
napsal/a: ElV0 18:10 Link
