Marijuana, marjánka, Marry Jane, tráva, zelí, hulení… Spousta názvů, ale všichni ví, o co jde. Zkoušelo to spousta lidí, a většina, co znám, u toho taky zůstala. Říká se, že není návyková a neexistuje absťák. Jasně, nezmítáte se v křečích, když si dva dny nezahulíte. Ale je normální, když přijdu ze školy bez toho, že bych si dala aspoň prdíka, a můj mozek neví co má dělat, protože obvykle touto dobou jsou všechny moje myšlenky obalené tlustou ochrannou vrstvou THC? Obvykle v takové situaci kráčím znovu na vlak a hledám lidi „z branže“. Ze začátku byla pro mě konzumace trávy svátkem. Jednou za týden, někdy ani to ne, se zadařilo a někdo „něco měl“. S úžasem jsem pozorovávala ruce nabíjející skleněnku, s úctou jsem tahala kouzelný kouř a dlouho, dlouho tlačila do hlavy, co nejdál a nejhlouběji. A potom jsem seděla na židli, nechápala ten šrumec okolo a stěží odpovídala na otázky z okolí. Když jsem zavřela oči, pod víčky jsem měla svůj vlastní svět plný různých tvarů a barev, jezdila jsem na horské dráze a proplítala se mezi mrakodrapy. To byly časy…

Jenomže teď na tyto krásný stavy myslím čím dál častěji. Ráno se probudím, jen otevřu oči a říkám si: „Teď bych si dala šluka.“ Sedím ve škole, koukám z okna a v hlavě se mi honí obrázek skla nabitýho tím nejbrutálnějším vzorkem. Jdu ze školy a přemýšlím, jestli mám jít do hospy, nebo na jinej obvyklej flek kde se spolehlivě zkouřím. Večer usínám a myslím na to, jak budu druhej den zase vyhulená jak paprika. Když mě potkají kamarádi v „nezhuleným stavu“, ptají se co se děle, už mě pomalu ani normální neznají. Dostávám od matky kapesný a tajně doufám, že dostanu 250 korun. A když už dostanu, schovávám to do tajné kapsičky v peněžence a při nejbližší příležitosti měním za sáček. Samo že  se to hned musí okusit. Stačí drobek do skla, zapálit a JEDEM! Každopádně dáme prda aji původnímu majiteli (pokud už za celej den není moc…) a jdeme za kamarády. Nabíjí se další sklo, ještě si to rozjedu a posílám dál. To už jsem zas v jiným světě, nejsou tu problémy, jsem tu jenom já a ona, ona a já, my dvě, nejlepší přátelé. Zase spolu jedeme na výlet za hranice tohohle světa. Koukám na mraky a vidím hejno motýlů. Všechno je radostné, pořád se směju a mí přátelé taky. Jsme šťastní, ale ještě ne tak šťastní, abychom nezvládli nášup. Z peněženky vytáhnu papírky a filtr (nejnutnější věci nosím stále u sebeJ), z kapsy cigáro, trošinku tabáku, ale zase ne tolik aby se ztratila ta božská chuť. Odporně hnědý tabák pořádně naředím senzačně zeleným, „lepším tabákem“, přidám filtr, úhledně ubalím do klasickýho tvaru, opálím zbytečnej papír, zasunu kraj mezi rty, přivřu oči a nažhavím. Je to báječněj pocit. Lehce natáhnu, trochu dýmu vypustím ale hned jej zas lapím do úst. Pohrávám si s ním jako kočka s myší. Ještě trochu, šluknout, další tah, třetí, čtvrtej, pak držet, držet, držet… Podávám brčko dál, zavírám oči a ulehám. Cítím jak se kouř dere mým tělem, nahrazuje všechny ostatní látky a blíží se k mozku. Zapomínám dýchat. Zase jsme tady jen my dvě. Pomalu vypouštím oblaka jemného dýmu ven jako mašina a pomalu se vracím zpět na Zem. Nemůžu se posadit, asi bych se zlomila. Jen vychutnávám stav a hledím na oblohu. V mém zorném poli se znovu objeví joint. Nemám sílu zvednout ruku, jsem přikovaná ke zdi. Stačí pohled příteli do očí, ten pochopí a už zas rty svírají filtr. Stačí se jen nadechnout. Vše se opakuje, jako ze záznamu. Replay. Znovu tahám, znovu tlačím, znovu mašina. Začínám se ztrácet v čase, chvílemi se jakoby probouzím ze snu a vzápětí do něj zase upadám. Tělo je jakoby cizí, cítím se v něm uvězněna a chci ven. Nedaří se to. Zvedám se. Stojím na zdi a koukám na město. Obracím se, sestupuju na zem a kolem sebe vidím známé tváře. Zase se smějeme, zase koluje skleněnka, zase si dávám šluka, zase, zase, zase…

Baví mě to, když je to furt dokola? Ano, baví. Každý výlet do světa menších či větších halucinací mě baví, bavil a ještě dlouho bavit bude. Marihuana mi dává strašně moc. Chvíle neutuchající zábavy a radosti, nové přátele (i když kouřím s úplně cizíma lidma, pokecáme jako staří známí) a spoustu haluzových situací, co se jinak stát nikdy nemůžou. S trávou se člověk prostě nikdy nenudí. Ale taky mi toho spousty bere. Marihuana mi sebrala důvěru rodiny a starých přátel, tak trochu zhulila moje mozkový buňky. Cíle a sny, co se netočí kolem ní, odsunula hluboko do podvědomí. Je to senzační přítelkyně, která spolu s krásnými letními dny dokáže udělat neskutečnou atmosféru, povzbudí i v pochmurných zimních večerech. Život s ní má šťávu, ale POUZE S NÍ. Pokud na ni občas zapomenete a opovážíte se nezkouřit, oplatí vám to nutkavým pocitem vrátit se k ní, nepustí k mozku žádné jiné myšlenky. Není návyková, jen silně přátelská k vaší mysli. Pokud chcete zbytek života strávit v jiném světě, ve světě trávy, jděte do toho, jako já. Mně se tento svět líbí a jsem v něm spokojená. Ale ne každému vyhovuje, někdo s drogami sekne úplně, někdo prochází dál širokým spektrem těchto psycholátek a ne každému se podaří zastavit, dokud je čas.

Shrnula bych to asi tak: Kdo chce, ať jde do toho, kdo nechce, ať se marihuaně obloukem vyhne.