Jaja, dneska je přesně ten den, na který jsme se s holkama těšili už nějakou dobu, den, kterého jsem se tak trochu obávala. Je 8:00 a my už si postáváme před Sazkou. Byla jsem nervní i ze setkání s lidmi, přeci jenom jsem teď byla mírně odříznutá od světa (2 měsíce v nemocnici). Zimmer 483 jsem slyšela asi jen 2x, tak ještě před arénou jsem doháněla, co se dalo, abych se alespoň mohla “kývat“ do rytmu!
Každou chvíli se tam objevil jakýsi “Tom“ nebo “Bill“ a my jenom spekulovali, jestli je to kluk nebo holka.:-)
Pomalu ale jistě se to před arénou shromažďovalo, kolem 12 už tam bylo poměrně plno. Pěkně si z nás vystřelili, jako že bude autogramiáda, ale akorát chtěli odehnat lidi ode dveří. Nám stejně nikdo místečko nesebral, ale pak začala obvyklá mačkanice. Od jedný jsme se tam pěkně objímali s tyčí a naše žebra se pod tlakem ohýbaly! Po nepovedených pokusech fanynky zmást už jsme jen koukali na ručičky hodinek, kdy už nás pustí.
Kolem 4 se konečně rozhodli vehnat zvěř do arény, ale trošku jim nedocházelo, jak odstranit zábrany, když jsou ztraceny ve fanynkách….
Už jen chytit za ruce a běžet. Být to závody na čas, tak máme vyhráno. Když jsme zjistili, že utíkáme špatným směrem, došli jsme si v klidu na OO a letěli ke vchodu, než jsem ale našla lístek, který jsem hodila do spodu baťohu, chytla jsem pomalu hysterický záchvat z fanynek. Dole nás čekala další brána. Jen náhodou jsem si všimla, že ostatní mají zelenou pásku na ruce a já ne, což znamenalo procpání se davem dozadu a zpět. S baťohem na zádech nic moc, povím vám. Kdo ho měl taky, asi pochopí. Trošku si tam s námi zacvičili : “Sednout, kleknout, stoupnout, krok sem, krok tam…“ a po otevření se všichni jak střelení rozletěli. První řady utíkali, zbytek sekurity zastavili, jenže všichni popadali přes sebe. Když jsem viděla nad sebou jakousi kulatější pár holek, jak na mě pomalu ale jistě padají, promítl se mi pomalu život před očima….Už jsem měla černo před očima, nebýt mého ANDĚLA STRÁŽNÉHO, nevím, kde bych dneska ležela
Další překážka byla baťoh. Musel se chudák prostě zastavit v šatně, což nás zdrželo, ale my to už holt máme vždycky vymakaný!:-) Dádinka nám hlídala fleka, přesně pod výstupkem pódia napravo. Původně jsme chtěli nalevo k Tomovi, ale v tu chvíli každý místo takhle blízko bylo k nezahození!!!!
Pěkné 2 hodinky jsme se tam pěkně tlačili, až to bylo tady.
Tma, řev fanoušků……obvyklá světla z předchozího turné, pár not ze začátku minulých koncertů…Bodygárdi před náma stáli s jakýmsi stříbrným štítem…..holt dikobraz se nezapře, jelikož mu vlasy trčeli i přes kryt Tóny Über´s Ende rozeřvali naprosto každého.
Pokus o blahopřání Georgovi k narozeninám tak nějak nevyšlo, jak jsme chtěli, sotva nás asi slyšeli, protože Bill si mlel klidně dál, ach ten egoismus, nechtěl slyšet zpívat někoho jiného
Víc slyšet byla spíš řev než muzika kapely. Byl to úžasný koncert, plný překvapení, ale kdo už je někdy na živo poznal, věděl, že je chladnější, než oni dělají. Možná to bylo tím, že to byl první koncert turné Zimmer, ale ani se dvojčátka k sobě nepřiblížili a při In die Nacht se Billovi skoulela i slzička po tvářičce.
Nový pódium je dokonalý. Odrazy světel tomu dodávali akorát dokonalost, kor s těmahle čtyřma to bylo opravdu HEILIG!!
Písničkou In die Nacht, když byli jen ti dva těsně pře námi a koukali se pořád naším směrem, mě dostali doslova do kolen. Rette mich už tomu jenom dodalo třešničku na dort. Taky do té doby omdlelo jen na Tomově straně kolem 60 holek. Do konce koncert to stihlo ještě 10 dalších. Holky se nám činily
Trysk stříbrných lamet při An diner Seite koncertu dodal to nejkrásnější a nejtajemnější kouzlo. Jako vystřižené ze snu.
Rvačka o ručník a dušení fanynky už moc pro sen nebylo Každá z nás tří díky Locky a Teruschce ulovila kousek. Já si k tomu ulovila playlist, abych se mohla připravit do Ostravy
Jestli se mi potom podařilo ze sebe vydat hlásku, byla jsem machr. Mé hlasivky s žebry a plícemi odešli totiž někam na procházku. Měla bych je najít, než pojedu do Ostravy





Ostrava
Už se od úterka nemůžu dočkat. Do Ovy jsme přijeli už v pátek odpoledne k Teruschčiný babušce. Po obídku jsem se sebrali a běželi se podívat do města. Bylo nám jasné, že už tu kluci někde jsou….jasná cesta byla původně plánovaná k ČEZ Aréně na obhlídku a pak k hotelu. Nějak jsme to vzali zrovna k hotelu, kde stála černá dodávka s německou značkou. Naše ruce se tiskli k sobě, div nám kostičky nerupaly. Sedli jsme si tam na zábradlí a čekali zřejmě na boží smilování, že půjdou třeba alespoň ven nebo nám spadnou klíče od jejich pokoje před nohy….
Došli jsme si tradičně do Meka pro Latté a poseděli tam nějakou dobu. Nějaké fanynky stály ze strany pod okny, tak jsme se šly podívat, co se tam děje. Dlouho nic, až jsem v jednom okně uviděla někoho od nich z týmu, v zádech “Sakiho Pakiho“. Dokonce jako bysme slyšeli kluky, jak tam paří playstacion. Začali jsme do okna řvát cosi německy, ale odpověď nebyla jiná, než pohledy na nás, jak na totální blázny (řekla bych, oprávněné pohledy )
Dali jsme se do řeči s jedním jejich sekuriťákem, který šel náhodou kolem a on říkal, že kluci toho mají hodně, že už dneska ven nepůjdou a ptal se, jestli jdeme zítra na koncert, poradil nám, být tam docela brzo.
Kolem desáté jsem začala skuhrat zimou, tak jsme to zabalili.
Ráno jsme plánovali na devátou dorazit na místo. Po “menších“ komplikacích jsme tam dorazili asi tak ve čtvrt na jedenáct. Bylo to tak tak. Terusch jako obvykle potřebovala pipi machen, zatoulala se nám z druhé strany do arény, cestou na záchod potkala živícího se dikobrázka, který třísknul s vidličkou o talíř, když jí viděl. Dokonce si nakoukla i do tourbusu, kde prý byl děsný bordel…Na to, že jsme tam přišli docela pozdě, jsme chytli úplně nejlepší místo, první řada, což jsem říkala od začátku, že my se tam dostaneme, ať tam přijdeme v kolik chceme
Zastavil se tam u nás i ten jejich sekuriťák, co jsme se s ním včera bavili. Připadali jsme si najednou takoví důležitější Udělalo mi to děsnou radost, že si pamatoval
Jak se blížil čas otevření bran, byla jsem nervózní jak kuře před porážkou. Při vzpomínce na Prahu se mi zatmívalo před očima.
Vzhledem k úžasné organizaci se nikdo nepřizabil a doběhli jsme včas na krásný místo, teda krásný bylo, než začal koncert. Chtěli jsme si to shlídnout ještě z druhé strany (z leva, od Toma). To byla na jednu stranu velká chyba. Bylo sice nádherný vidět, jak za štítem stojí pěkně nervózní Bill, na kterým bylo vidět, jak si odpočítává začátek.
I když nás ostatní totálně utlačovali, že ani jedna z nás neměla daleko ke kolapsu, chtěla jsem se držet hesla “Leb die Sekunde“. Až na pár chvil se mi to podařilo. Konečně jsem viděla to, co mi v Praze chybělo. TWINCEST!!! Ne doslova, ale konečně se k sobě přiblížili. Heilig a In die Nacht zpíval Bill celé pro Toma, pořád se na sebe smáli, div se nedrželi za ruce, ale jak by pak Tom hrál na kytaru, že??:-)
Nejdojemnější okamžik celého koncertu- má oblíbená Vergessene Kinder…..Bill klečí na znaku TH na předním podiu a po pravé tváři se mu koulí černá slza, která mu rozmazává černou tužku a řasenku. Utrousily jsem slzu s ním.
To samé u In die Nacht, celou dobu se koukal na dvojčátko a dvojčátko zas na něj. To bylo tak dojemný….
Vzhledem ke kapele byl koncert o 100% lepší, i když na začátku nějak nehrála Tomovi kytara, ale rychle se vrátil zpátky a jako by nic se jelo dál. Teda až na menší Billovu poznámku.
Vzhledem k fanynkám, který nebyli schopné pochopení, že tam někdo přichází rychle o kyslík, které neudělali ani milimetrový krok pryč, který by nám ohromně ulevil….no, asi víte…
Po koncertě jsme dostali doporučení od dalšího známého sekuriťáčka, že si máme počkat před tourbusama, že budou odjíždět. Taky, že se vyplatilo, po asi hodinovým čekání se opravdu naskládali do busu a vyrazili. S kamerou si na nás pěkně posvítili a pohled na vřeštící, skákající fanynky musel být docela vtipný. Až z toho snad zahnuli na špatnou stranu, že se museli vracet
Šly jsme tedy na tramvaj, že pojedeme domu. Nějakou záhadou nám ale zrušili spoj, kterým jsme tam dopoledne dojeli, tak jsme museli jet něčím jiným a přestoupit. Přestup byl zrovna u Imperiálu, což byl hotel, kde kluci bydleli.
Otáčím se a koukám na hotel, jak kdyby se mi splnilo přání a opravdu tam stál jejich tourbus. Jeli si ještě sbalit a navečeřet. Stepovali jsme tam od asi hodinu a půl. Sledováním výtahu jsem si málem ani nevšimla, že vedle nás vyšel Gustav. Locky se za ním vrhla pro podpis, tak jsme se s holkama s ním vyfotili. Po delší době dorazilo kufrů, jak kdyby stěhovali celé Německo, po ještě delší době dorazil i Tom s Georgem. Z “psychických důvodů“ jsem si radši stoupla o krok dál a pro podpis se nehnala. Jen tiše pozorovala. Bez tak jsem slova schopná nebyla
Jako poslední musel samozřejmě vyjít unserer beste Singer I jako ostatní si to vyštrádoval v tepláčkách, aby se v busíku už nemuseli do postýlky převlíkat. Děsně to všem slušela! Jelikož si Bill musel holt vyjít jako poslední, nestíhali, tak rozdal pár podpisů a když se ho Locky ptala, jestli se s ním může vyfotit, Saky jí odstrčil se slovy “Keine Zeit“!!
Všichni seděli v buse, my nasedli do taxíku (za který ještě jednou moc děkuju, to byla záchrana!!!), chvíli to mohlo dokonce vypadat, že je sledujeme! (ne, že by mi to vadilo ), ale pak už jsme pádili směr Svinov.
To všechno, co se tam dělo nám nějak začalo docházet až později a ráno jsme zjistili, že se nám všem zdálo o tom samém!
Když jsme s Locky nasedli do vlaku směr Praha, všechno nám začalo docházet. Nejen při pohledu na naprosto dokonalý fotky, tak jak krajina plynula kolem, lítaly i vzpomínky.
Slzy se jen kutáleli jedna za druhou.
Pro nás tři to je tak velký zážitek v krátký době, že to budeme zpracovávat ještě asi nějakou tu dobu, ale už aby byl zase další koncík nebo něco. Chybí mi na konec i ten dav křičících fanynek a to tlačení a to mam na žebrech z toho i modřinu, že pomalu nemůžu spát. Miluju tuhle atmosféru, miluju tuhle muziku!!
Danke für alles, nicht nur den Jungs, aber meistens meinen Schatzien!! Danke, dass ich mit euch sein konnte!!! HEGGGGGGDL!! Eure Eve