První zmínka o dívce, která zemřela dobrovolně hladem se objevuje ve 14. století. Svatá Kateřina ze Sieny se starala o ženu s rakovinou prsu. Jednoho dne byla znechucena zápachem odumírající tkáně tak, že aby překonala pocity odporu, setřela z nemocného těla hnis a vypila jej. Té noci se jí zjevil Ježíš a vyzval ji, aby pila krev vyvěrající z jeho ran, což měla být útěcha pro její žaludek. Zjevení si vyložila tak, že nemůže jídlo trávit a nemusí do konce své ho života jíst. Ve středověku znamenalo vědomé odmítání stravy, že Kateřina našla vlastní duchovní zdroj potravy, úctu a víru v Boha. Od šestnácti let přežívala Kateřina pouze o chlebu vodě a čerstvé zelenině. Pokud byla donucena sníst něco více, jedla výhonky, které zapříčinily zvracení. Ve své víře v milost boží docílila toho, že byla přijímána králi, královnami a dokonce i papeži, aby jim radila v politických otázkách.
Sarah Jacobs, známá jako velšská hladovějící dívka, zemřela roku 1869 na hladovku, kterou si sama nařídila. Po deseti dnech, kdy nepozřela žádné jídlo, zemřela na vyhladovění.
Avšak první úmrtí v historii, jehož dokázanou příčinou byla mentální anorexie tak, jak ji známe z moderního pojetí medicíny, bylo zaregistrováno až v roce 1888 v Bristolu v Anglii. Ještě deset měsíců před svou smrtí byla K. R.zdravě vypadající dívka, která se snažila upoutat pozornost přátel. Bez žádného zjevného důvodu přestala jíst. Skončila v nemocnici, kde byla krmena rozmixovaným jídlem každé čtyři hodiny. Avšak dívka vynaložila velké úsilí na to aby nepožila ani kousek stravy. Umřela na podvýživu v nemocnici, mimo kruh svých přátel.
Další známou obětí poruchy příjmu potravy byla Ellen West. Vášnivá, skvělá dívka, která vždy chtěla vynikat nad ostatními. Snažila vyjádřit skutky svá niterná přání a touhu po svobodě. Navzdory své píli nemohla překonat překážky, které kladla ženám do cesty společnost začátku dvacátého století. Do svého deníčku napsala: "Mé myšlenky jsou věnovány výlučně mému tělu, jídlu a projímadlům." Ve třiceti třech letech spáchala sebevraždu požitím jedu po dni, kdy se najedla do sytosti, četla poezii a psala svůj deník. Mentální anorexie byla známá již v 80.letech 19. století. Hlavní rozvoj této nemoci byl však zaznamenán až v sedmdesátých letech minulého století rozvojem módního trendu hubenosti. Typickým příkladem oběti anorexie byla zpěvačka Karen Carpenter, jež zemřela v roce 1983 na srdeční selhání po dlouhodobém hladovění, v té době jí bylo třicet tři let. Ačkoliv jí byla zajištěna nejdražší v té době možná medicínská léčba, nemoc nad ní nakonec vyhrála. Její smrtí byl zpečetěn termín "mentální anorexie" pro diagnostiku poruchy příjmu potravy a byly zdůrazněny vážné následky této poruchy. Christy Henrich byla druhá nejlepší gymnastka v USA v roce 1989 a byla předurčena k reprezentování země v olympijském týmu pro rok 1992. Poté, co jí olympijský rozhodčí řekl, že musí zhubnout, aby mohla na Olympiádu, začala být posedlá hubnutím. V osmnácti letech musela z gymnastiky odejít kvůli podlomenému zdraví. Nikdy se do olympijského týmu nedostala. Zemřela dva roky po Olympiádě, ve dvaceti dvou letech. Její smrt upozornila veřejnost na zvýšené nebezpečí výskytu mentální anorexie u sportů orientovaných na vzhled sportovců, jako je gymnastika, balet a krasobruslení.
Uvedené příběhy dívek, které položily život za "ideální váhu" ukazují, že lze vyhladovět až k smrti. Děsivé na příbězích však není jen to, že se tyto dívky rozhodly dobrovolně skoncovat se svým životem. Ještě děsivější smutnější je zjištění, že minuly cíl, který je původně do spárů mentální anorexie dovedl Ať už se jednalo o získání úcty přátel, dosažení úspěchu a svobody nebo stanovených sportovních výkonů, dívkám se bez jejich vůle změnil původně dobře míněný záměr v sebevražedný nástroj. Aby nebyly tyto oběti mentální anorexie úplně zbytečné lze i nyní pro tyto dívky něco udělat. Poučit se z jejich příběhů a neopakovat stále tentýž mylný názor, že hladověním lze něčeho důležitého dosáhnout. Nelze, to už bylo v minulosti dokázáno mnohokrát. Naopak lze dokázat, že jde posílit své kvality i jinak tělo opravdu není všechno, že je tu ještě duch a duše a ty stojí také za povšimnutí.