Poezie nešťastného zá/vý - letníka
|
Chvilka poezie
Nad lesem viselo zlatavé slunce,
na mechu třpytivá kapička rosy,
život má, lásko, dvě strany mince,
ostré jak čepel Smrtčiny kosy.
Naslouchám zvukům smírného světa,
plného zeleně a divé zvěře,
rozum má, lásko, vždy právo veta,
za všemi pocity zaklapne dveře.
Procházím řečištěm skrytého potoka,
nohy si smáčím studeným pramenem,
sám v sobě, lásko, poznal jsem otroka,
otroka,po kterém hází se kamenem.
Pod tíhou chůze větývky praskají,
jehličí ve dlaních trochu mne píchá,
oči Tvé, lásko, duši mou zkoumají,
oči co dohlédnou až na konec světa.
Kráčím po cestě, zhluboka dýchám,
ve snaze zachytit nádheru kolem,
nad smutky, lásko, trápením zvlykám,
schoulený, bezmocný nad psacím stolem.
Tak střídavě doma a v přírodě,
snažím se najít recept na bolest,
slýchávám, lásko, řeči o svobodě,
jež zní jak vě větvích šelest.
Výlety neznámo kam jsou mi řešením,
potulky ve stínech košatých stromů,
Čímkoli, lásko, vždycky Tě odměním,
jen se mi vrať, prosím Tě, domů.
Chaloupka uprostřed viny
|
Chvilka poezie
Chaloupka uprostřed viny
Chaloupka na kraji silnice,
pod vrstvou bílé peřiny,
vzdorujíc polibkům vánice,
pohled tak docela nevinný.
Uvnitř dva lidé do krbu hledí,
v proutěných křeslech zlehka se houpají,
přestože o sobě moc dobře vědí,
sedí tam tiše, přemýšlí potají.
Ve víru myšlenek a praskání ohně,
schováni před hněvem mrazu a zimy,
mlčí, třebaže chtějí říct hodně,
nad nimi vznáší se oblaka viny.
Chaloupka na kraji silnice,
zapadlé dřevěné stavení,
uvnitř dva lidé toužící velice,
po míru, lásce a spasení.
Jak chutnají myšlenky
|
Chvilka poezie
Jak chutnají myšlenky
Tušení zlé máš a myšlenky černé,
jak děsivé můry za světla, za dne.
Bojíš se strachu, bojíš se předsudku,
Strach máš ze svého mylného úsudku.
Pravdu znát chceš, ale přijmout ji neumíš
Znaš-li ji, noci bezesné potichu probulíš.
Trpce pak chutnají pochody myšlenek,
Predstíráš, hraješ, nedáš nic navenek.
Pro koho ale? Jenom sám pro sebe,
konec je chladný, veř mi, že zazebe.
Přemýšlej, jednej, rozum však neztrácej,
Dny špatné jak stránky knih přetáčej.
Mluvit a jednat jak rozdílné jsou činy,
za oba můžeš mít zlý pocit viny...
Nesnesitelá trpkost bytí
|
Chvilka poezie
Nesnesitelná trpkost bytí
Ruku v ruce s štěstím a touhou,
nechtíc se vyrovnat s představou pouhou.
Zajít až nakonec, sáhnout si na dno,
ve snaze vyplnit děsivé prázdno.
Povznést se nad strasti šedivých dnů,
vytvořit skutečnost z tajných svých snů.
Potopit loď plnou nářku a zklamání,
uslyšet naději, zoufalé volání.
Překročit práh bolesti, vzpomínek,
zapálit pochodeň - byť malý plamínek.
Pochodeň odvahy, skutečnou, hřející,
s příslibem lepších dní budoucích.
