07.Listopad 2008
Poezie nešťastného zá/vý - letníka | Chvilka poezie
Nad lesem viselo zlatavé slunce,na mechu třpytivá kapička rosy,
život má, lásko, dvě strany mince,
ostré jak čepel Smrtčiny kosy.
Naslouchám zvukům smírného světa,
plného zeleně a divé zvěře,
rozum má, lásko, vždy právo veta,
za všemi pocity zaklapne dveře.
Procházím řečištěm skrytého potoka,
nohy si smáčím studeným pramenem,
sám v sobě, lásko, poznal jsem otroka,
otroka,po kterém hází se kamenem.
Pod tíhou chůze větývky praskají,
jehličí ve dlaních trochu mne píchá,
oči Tvé, lásko, duši mou zkoumají,
oči co dohlédnou až na konec světa.
Kráčím po cestě, zhluboka dýchám,
ve snaze zachytit nádheru kolem,
nad smutky, lásko, trápením zvlykám,
schoulený, bezmocný nad psacím stolem.
Tak střídavě doma a v přírodě,
snažím se najít recept na bolest,
slýchávám, lásko, řeči o svobodě,
jež zní jak vě větvích šelest.
Výlety neznámo kam jsou mi řešením,
potulky ve stínech košatých stromů,
Čímkoli, lásko, vždycky Tě odměním,
jen se mi vrať, prosím Tě, domů.
Komentáře (0):
Přidej komentář
<< Domů