moje motto 03.Březen 2007
Nevím proč to,
snad jen blbej den.
Sama si připadám,
že k ničemu nejsem.
Krev ve spáncích
mi zuřivě tepe,
mám neodvratný pocit, že líp beze mě,
bylo by vám na světě.
Cítím se sama
a plna vzteku
na sebe, na svět
a je to k breku.
Zase špatného
cosi jsem provedla,
blízké jsem zklamala,
snad smůla si přisedla.
Sedím na sedačce
vlaku svého života,
kolem spousta lidí…
a mě tíží samota.
Rozpačitě lidé
na mě teď pohlíží,
však vlak stále jede
a nikdo se neblíží.
TAK toužím vystoupit…
vždyť jsem jen přítěž!
Ale vlak stále jede
a já v něm též.
Mohla bych vyskočit
však nemám dost odvahy.
Jen do prázdna vykročit…
snad někoho to pobaví.
Stojím tu ve dveřích
a s nebem brečím.
Hluboko pode mnou
řeky proud zurčí.
Slané kapky deště
stékají po tvářích,
chodbičkou za zády,
slyším z kupé lidský smích.
Baví se snad
nad marností mou?
Nebo pro mne nemají
vzpomínku jedinou?
Chtěla bych vyskočit
útesy zastihnout.
Cítit mír, cítit klid,
odpoutat duši svou.
Je to však řešení?
Ne!
napsal/a: FERDA.LULU 22:05 | Link
