Jazzzie

Ono se to na první pohled vůbec nemusí zdát, že by se něco zásadního v mém životě měnilo, ale já to cítím jako velkou změnu a před ní je dobré si udělat malou rekapitulaci a také si nastínit nynější pohled na přicházející novou situaci. Lépe se pak vykračuje novou cestou.

On celý můj život se v průběhu dvou let pomalu posouvá někam jinam, nejspíš vpřed. Před dvěma lety jsem byla po maturitě na gymplu a s napětím čekala na začátek vysokoškolského života a to z mnoha důvodů. Můj vstup na vysokou( v dnešním pohledu) mě celkem baví: "Sedím v autě vedle mé mamky a koukám na aulu před sebou a na to hemžení kolem ní, moc se mi nechce vystupovat, každý vypadá tak dospěle, tak sečtěle. Cítila jsem se jako malá holka.Na to, do toho strašlivě nervózního ticha, pronesla mamka větu, na kterou jen tak nezapomenu. TY SEŠ TAKOVÉ DÍTĚ OPROTI TĚM VENKU." S tím jsem opouštěla auto a moje nohy mě nějakou zázračnou silou odnášely směrem k univerzitní aule, ve které mě čekala má první přednáška na vysoké škole, Islám1 s Violou Pargačovou. Brzy jsem zjistila, že vlastně všichni jsme děti a jelikož jsme "filosoficky postižení" ( ti, co toto postižení neměli, brzy opustili naši školu) dětmi zůstaneme asi delší dobu.

Další očekávání na vysoké škole byla  babiččina domněnka, že VÁŽNÝ VZTAH ZAŽIJI PRÁVĚ AŽ V TÉHLE ETAPĚ ŽIVOTA. Pěkná to vyhlídka, pokud jdete jako já studovat religionistiku a máte si tu vybrat právě vážný vztah, můžete čekat, že se s ním rozhodně nudit nebudete a že praktickému životu se obloukem vyhnete. Jelikož jsem zcela nevyrostla v konzumní společnosti Čech, mně tato myšlenka nikterak nevadila, naopak jsem se těšila, jakého blázna tu potkám. Jenže člověk se tak úzkoprse drží své myšlenky, až zapomíná na stovku dalších příležitostí, kde se seznámit a hlavně s kým se seznámit. A tak jsem na začátku prváku na vejšce začla randit s deváťákem ze základky. No a babička měla pravdu- můj první vážný vztah drží už druhým rokem a zatím to nevypadá na rozpad. Jsem tedy názorná ukázka nevyzpytatelných cest osudu.

Během studií, kdy jsem měla dostatek času na jakoukoli jinou činnost, se začla projevovat má touha po všem. Prostě jsem zjistila, že život je děsně krátký, nudný, pokud bych ho žila jednoduše ( s jednou školou, občasnou nenáročnou brigádou, jedním psem, jedním koníčkem...) A tak na začátku druháku jsem přibrala nový zájem ke svým psům a agility a to thai box/ kick box. S kamarády jsme se vsázeli, jak dlouho u tohoto sportu vydržím, protože jsem veliká citlivka a žádný velký sportovec. Box mě pohltil a nyní je na mém běžném rozvrhu dne. Asi tedy jediné, co mi ke spokojenosti chybělo, byla zajímavá brigáda. Ta přišla na přelomu roku 2007/2008, kdy se ze mě stala pravá/levá ruka šéfredaktora 2 firemních časopisů, od té doby jsem brigádnicí v interní komunikaci v ČSOB Pojišťovně. Člověk by si pomyslel, že 3 psi, jeden přítel, jedna škola a jedna práce by mi mohla stačit, leč nestačila a já se rozhodla rozšířit si obzory dál, ještě mi chybí pedagogické vzdělání, které bych třeba časem mohla uplatnit, a tak jsem v únoru 2008 podala přihlášku na PdF UHK. Výběr to byl jednoduchý, baví mě čeština a studuji jednu ze společenských věd. Tudíž můj dvojobor byl více než jasný. Samozřejmě sliby , že se před přijímačkama budu soustředit výhradně na ně, se neuskutečnily. A já jela na přijímačky velice málo připravená ( příprava přes jednu noc). Nakonec přijata na základě vykonaného přijímacího řízení. Tady by se slušelo poděkovat mému andělu strážnému, který stojí při každé činnosti za mými zády a maká jak šroub. Nejsem totiž žádný perfekcionista, stačí mi můj pocit, že já vím, že jsem v té a té činnosti dobrá:) Jsem možná dříč, ale zároveň mám ráda svůj klid a pohodu a co jde nějak ošidit, ale aby to na výsledku nebylo příliš znát, to si ráda zjednoduším.

Tak a došla jsem k dnešnímu dni, který je předzvěstí něčeho nového. Možná mi začne pořádná makačka. Nastupuji na pedák a zároveň končím religionistiku ( kterou si možná z mé pohodlnosti radši prodloužím:-P) Na první přednášku mě již neveze maminka, která by mi řekla, jaké jsem její malé děťátko. Vezu se na ní sama  a budu se koukat na ta vyplašená očka mých spolužáků, kteří nastupují na svou první vysokou školu a možná se právě odstěhovali od rodičů na kolej a jsou stejně jako já na pár týdnů ztraceni v prvních krůčcích do dospělého života, za pár dní zjistí, že jsme vlastně pořád děti a že všechno je jen velká hra a že je jen na nás, jak ji rozehrajem a budeme hrát a nakonec dohrajem. Já vím, že moje hra je velice pestrá, pro někoho nestravitelná, že mnoho lidí nezná víc praštěného, roztěkaného, cílevědomého a nerozhodného člověka, taková jsem já a chci si vyzkoušet různé styly života. Holka která vyrostla na tureckých pastvinách objevuje svět;-) Jen je dobré mi občas připomenout, že den má jen 24hodin a týden 7 dní, abych v tom mém rozletu si nenabrala na svá bedra, víc než unesu.

Shrnutí toho, kdo jsem: Jsem Lucie, je mi 21 roků, bydlím se svými třemi psy, kočkou mého přítele v garsonce v baráčku mé matky nedaleko Pardubic. Studuji třetím rokem  religionistiku na filosofické fakultě v Pardubicích, nastupuji do prvního ročníku na pedák obor čeština a občanka pro 2. stupeň ZŠ a střední školy b Hradci Králové. Dvakrát do týdne pracuji v ČSOB Pojišťovně jako interní komunikátor:) a to přes půl roku. Ve volném čase se šestým rokem věnuji agility a výcviku psů, druhým rokem boxuji, starám se o své dvouleté občanské sdružení ŠUMÁK, píši granty a tahám peníze z těch, co rádi podporují činnost mladých lidí. Mou životní cestou mě provází i můj partner, naše kroky jdou po rovnoběžných cestách vedle sebe už dva roky. Žiji ze dne na den a těším se z každé minuty života. Jsem nabitá neuvěřitelným množstvím energie, kterou ale také neuvěřitelně rychle spotřebovávám. Mám ráda nové podněty, které mě vyzývají k překonání sama sebe.