Svět je jako divadlo. Neustále si na něco hrajeme. A ve skutečnosti je realita šedá a nudná, schováváme se pod vlastními příběhy, balíme svůj život do zářivých obalů a zkrášlujeme jej řadou barevných mašlí a ozdob. Podívejte se na to, jaké by to bylo bez všech těch příkras...Tvrdý život, probíjení se den ke dni, samota...

 Říkáš, miluji tě. Ten, kdo dokáže svou lásku vyjádřit slovy, miluje jen velmi málo... Já o lásce mlčím, neboť kdybych ji chtěla byť jen trochu vyjádřit slovy, zalkla bych se jimi. Její neskutečná velikost mi hrozí, že mě zadusí a i když cítím potřebu to vše vychrlit v dlouhém proudu slov, zlé zkušenosti mi vždy zamknou ústa. Možná si myslíš, že tě nechci...Že tě už nemiluji...A já se mezitím doma užírám touhu po tom, abys věděl, že mi na tobě strašně moc záleží. Jenže to nedokážu říct nahlas...Pochop prosím...Nikdy jsem to nedokázala říct...Čím víc miluji, tím víc jsem do sebe uzavřená a víc se bojím, že tě ztratím...

 Možná stačí málo...Polib mě, podej mi ruku...Kolem mě je skořápka strachu. Rozbij ji, vytáhni mě z ní. Chovám se tak, jak nechci...Je to ve mně zafixované, vždycky jsem taková byla. A bez pomoci se to nikdy nezmění...Zatím to nikdo nedokázal pochopit...Dokážeš to ty? Budeš mým osvoboditelem, mým princem, který mě vynese z mé vlastnoručně postavené věže bez dveří?