A byl konec....Jen tak, pár slůvky. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomila. Byla jsem šťastná...Že se nemusím více trápit, že nemusím sedět doma s hlavou v dlaních a slzama na krajíčku. Prostě konec. A kupodivu jsme se ten večer i dobře bavili...Jenže pak...Změna. Viděla jsem jej, jeho ruce se dotýkaly jiné, smál se a já prakticky neexistovala. Nevím proč, ale děsně mě to dorazilo...Můžu být k někomu milá a příjemná, když mě to v nitru ničí a deptá? Miluju ho? Ne...Ale i přes to ve mně zůstává i nadále pozůstatek po tom pocitu. Chci se ho zbavit, být jen kamarádkou, nic víc, ale nejde to...Prostě neexistuju... I přes to mě ale někdo podržel...Byli to dva lidé, kteří mě svým chováním drželi nahoře a nadále drží... Vy víte, o koho se jedná... Patří vám můj největší dík, jaký mohu vyslovit, za to, že jste měli slovo útěchy a pomáhali jste mi to vidět z lepší stránky, pokud to nějakou vůbec mělo. Díky vám dvěma jsem se tím alespoň trochu přestala vnitřně užírat.

Díky, můj pane, za to, žes mě v té nejhorší chvíli nejprv srazil na kolena, až jsem se sesypala a všechno ti řekla, žes mě pochopil a zase postavil na mnohem pevnější zem, žes pro mě měl objetí a pár slov, že tě to alespoň trochu zajímalo...Díky i za to, že jsem v tobě našla spřízněnou duši, blázna a neskutečného šílence, který mě vždycky rozveselí. Díky za každou chvilku, kterou jsi se mnou od té chvíle prožil, ať ještě jako kamarád i jako něco víc. Dík, žes mi vrátil důvod žít.

Díky i tobě, Kriste, že v tobě mám skvělého přítele, že si na mě najdeš vždycky chviličku, když to jde, dík za ty naše šílenosti a ptákoviny, kterými si krátíme veškerý volný čas. Za ty neskutečné odpoledne strávené v parku na houpačkách a s klacky v rukou v lítých fingovaných soubojích, za náš nezapomenutelný běh před vlakem po mostě, za to věčné courání po městě... Za veškeré pomstychtivé čtvrtky... Za to, že vždy máš trochu slov pro opuštěnou dušičku...Dík za to, že tě mám a doufám, že na našem přátelství se nikdy nic nezmění...