Nepatřím mezi osoby, které profesionálně tráví svůj čas v nemocničních čekárnách nebo rovnou zařízeních. Pokud si dobře pamatuji, ve špitále jsem pobyl jednou, což souviselo s diagnostikováním jakéhosi tajemného Stevens - Johnsonova syndromu, což je onemocnění, jehož podstatu jsem nepochopil ani během třítýdenního léčení na kožním oddělení. Soudě podle reakcí mediků, jimž jsem byl předváděn jako perský koberec, jsem nebyl zdaleka jediný.  

Samozřejmě čas od času se člověku zadaří nějaká hovadina, jejíž následky vedou k nucené návštěvě zdatného zvěrolékaře. V neděli jsem po větším než malém množství panáků naznal, že ideální způsob návratu domů bude přesun pomocí kotrmelců. Proti gustu žádný dišputát, že ano. Bohužel při šestém kotoulu, kdy jsem chtěl produkci ukončit, mi ne tak zcela vyšel telemark a padl jsem přímo na čuňu. Moje chyba pochopitelně.

Vedla k tomu, že jsem si vyrobil cituji: "hlubokou tržně zhmožděnou ránu na hranici vhodnosti chirurgického ošetření suturou na obočí cca 30 mm" (plus nezaznamené dva silničáky). Dále také vedla k tomu, že jsem zaujal značný zájem spolucestujících z hospody a Ivanka mě nazvala Matějem (i všelijak jinak). Uznejte sami, udělat si třícentimetrovou díru v hlavě, která je sice hluboká, ale prakticky by se neměla šít, to už je jistý druh umění. Ale zpět v čase.  

Druhý den ráno jsem se rozhodl uposlechnout rad děvčat a nechat si provést odbornou rekonstrukci obočí v jedné z brněnských nemocnic. Již cestou budila má dosud krvácející rána značnou pozornost davu a pochopitelně jsem potkal i jednu citlivou duši, jež prošla šitím dotyčného místa a vyhrožovala mi holením obočí a aspoň pěti stehy. Na recepci jsem přítomnou dámu zaujal podstatně méně, když mě na žádost o lokalizaci místa, kde si můžu nechat vylepšit obličej, poslala na plastickou chirurgii (neviděla mi na obočí kvůli mřížím, za nimiž se nacházela) a poté na chirurgickou ambulanci. Za tuto dobrou radu jsem vyplázl třicet korun, kterými jsem regulovaně přispěl na naše zdravotnictví.

Bylo dosud ráno a cítil jsem se morálně způsobilý k přednostnímu ošetření. Tento můj pocit posílila čekárna oddělení, které rozhodně nepřetékalo akutními případy, většinou šlo o zlomeniny ve fázi hojení. Zajásal jsem, když se brzy ozvalo mé jméno a já vešel do sálu. Tamní lékař rozhodně netrpěl radostí doktora Dlahy ze seriálu Simpsonovi z nového případu a ani nepřetékal suchým humorem, spíše byl suchý celý. Jednou mě však pobavil, když vyjádřil přesvědčení, že jsem musel spadnout z motorky a jal se ohledávat mi kolena a lokty. Evidentně nikdy nedělal cestou domů kotrmelce...

Z této krátké prohlídky jsem byl poslán na rentgen. Zde mě lékařka nařídila, abych se o přístroj opřel čelem, což, jak jsem se jí snažil vysvětlit, nebyl zrovna nejlepší nápad. Přesto však na svém nápadu trvala, takže jsem stroj od Siemensu odpovědně zakrvácel. Výsledek rentgenu byl negativní, byl jsem proto poslán zpět do čekárny chirurgické ambulance.

Zde lidu přibylo, ne-li snad početně, tak určitě prostorově. Sanitáři totiž naváželi četné dlouhodobě nemocné a to nebyl zrovna pohled k pobavení. Tak nám v čekárně uběhly tři hodiny, o to příjemnější, že jsem si (nejen já) neměl kam sednout, z důvodu nedostatku zkušenosti jsem si nepořídil noviny, zcela upřímně jsem se nudil a fakt by mi bodlo cigáro. Pořadí pacientů jdoucích na odbavení sestavili lékaři evidentně pomocí funkce "náhodný výběr", takže akutní zlomeniny čekaly na to, až skončí kontroly osob s hemeroidy a tak dále.

A pak, v době oběda, přišla ta slastná chvíle, kdy se ozvalo mé jméno. Nadšení z tohoto okamžiku bylo poněkud zkaleno tím, že na sál vběhl jako pravý důchodce pan Šťastný (vzdáleně podobné mému příjmení), ale ten byl nakonec vyexpedován a lékař se sestrou se na mě vrhli. Kromě chvíle, kdy mi lékař píchal do dutin lokální umrtvení a kdy jsem měl tendenci použít proti němu poblíž položenou lopatu (rovněž s místním anestetickým účinkem), proběhlo ošetření bezvadně. Tedy doufám, zítra jdu na převaz a až ten ukáže, jak se adaptabilní sutura chytila. Radost z mého ošetření projela i davem v čekárně, kde někteří čekali od sedmi hodin ráno na několikaminutovou kontrolu...

Co z toho všeho teda plyne? Artistické vložky cestou z hospody nechám definitivně mladším spoluhráčům. Rozhodně si budu kupovat do čekárny několik novin zaráz. A pokud si někdy něco zlomím, budu na kontroly chodit jen v noci. 

Na závěr samozřejmě díky eskortujícím a pomáhajícím osobám v mém současném působišti, i když ty si to asi nepřečtou. I tak - díky vám všem.