Jsem tu sám, jsem jako v poli strom,
čekám jen na popravu, čekám na svůj hrom,
čekám kdy už přijde ten mohutný blesk,
co ukončí nešťastné mé lásky stesk.
Nikdy jsem netušil, že mohu cítit to,
čím umí a může jen člověk takhle hýřit.
Poznal jsem co je to ta pravá láska,
bez jejího pramene kořen mého života praská.
Nezbyl mi po ní než vyschlý pramen,
na dno mě klesajícímu na krku kámen.
Být bez ní toť myšlenka jen pouhá,
je samota hluboká a nekonečne dlouhá.
Oči pálí, obraz se vlní, slzy na Tvár skáčou,
žal, stíny a stesk, proč oči mé jenom pláčou...
Vždyť bylo to vždy tak, jak jsi chtěla,
tak proč ode mne má labuť odletěla...?
To co se stalo, to nebylo marné,
však srdce mé stále jen pro Tebe prahne.
Je to jak v pohádce, když bije zvonec,
ani jsem se nerozkoukal a už je tu konec.
Tak mi chybíš a je konec,
stále to k Tobě cítím, ale je konec,
je to výstižné krátké a silné... to slovo konec,
stále tomu nevěřím, že je mezi námi konec!